Loading...
Neznámý trend
Petr Koubský

Skleníkové plyny, emisní povolenky
a dopad na náš všední den

Na podzim 2018 vyšla speciální zpráva IPCC, Mezivládního panelu pro změny klimatu. Byla sestavena na zadání pařížského klimatického summitu z roku 2015. Ten konstatoval, že dosavadní cíl, udržet průměrné zvýšení teploty do 2 °C nad úrovní z konce 19. století, nezabrání vážným důsledkům pro lidstvo. IPCC proto sestavil zprávu „Global Warming of 1,5 °C“, která jednak hodnotí dopady poněkud nižšího nárůstu teploty, jednak rozebírá, jak tohoto náročnějšího cíle dosáhnout. Závěry se dají shrnout stručně: hodnota 1,5 °C je také problém, dosáhnout se jí přesto nedá.

Od pařížského summitu utekly tři roky a do atmosféry přibyly další gigatuny skleníkových plynů (přesněji řečeno přibližně 120 GT), změnila se však politická situace. Prezident Trump obrátil Obamovu ekologickou politiku opačným směrem, ve Washingtonu se nyní na globální oteplování oficiálně nevěří. O to menší šanci mají nynější závěry IPCC. Některé evropské země je možná přijmou jako součást své dlouhodobé koncepce, to ovšem nemůže stačit. Zpráva totiž konstatuje, že pro cíl
1,5 °C by bylo potřeba nejen úplně zastavit používání fosilních paliv (ano, úplně – tepelné elektrárny, auta, letadla, průmysl, zkrátka vše), ale navíc dostat pryč z atmosféry alespoň část toho oxidu uhličitého, který tam již je. Kolik by to stálo, nikdo neví. Předpokládalo by to celosvětovou dohodu, pokud možno hned, její důsledné dodržování a zhoršení životních podmínek, přičemž větší váha by dopadla na chudší země. Výsledek by ani tak nebyl zaručen. Jednoduše řečeno, toto se nestane.

Zpráva IPCC je napsána směsí vědeckého a byrokratického žargonu, což věrně odráží složení autorů, každá závažnější formulace byla předmětem vyjednávání (to potvrzují četné koncepty, které postupně unikly na veřejnost) a nic neříká úplně jasně. Data o oteplování a emisích jsou syntézou několika tisíc vědeckých prací; kdo chce, může je i nadále popírat, ale těžko je podepře srovnatelným souborem údajů. Ovšem cokoli, co se z těchto dat vyvozuje, je dnes politický problém, věcná diskuse je tedy téměř nemožná.

Jedním z pokusů o politicko-ekonomické řešení je systém emisních povolenek provozovaný Evropskou unií. Jde v podstatě o daň, která má motivovat k přechodu na čistší technologie. Funguje takto: v Evropě bylo vytipováno cca 12 000 podniků (z toho 400 v ČR), které jsou největšími znečišťovateli ovzduší. Podniky (z oblasti energetiky, výroby oceli a železa, chemického průmyslu, cementárny a dodatečně také letečtí přepravci) dostaly podle určitého klíče příděl EUA (EU Emission Allowances), jedna povolenka se rovná právu vypustit do ovzduší jednu tunu CO2 nebo ekvivalentní množství jiného skleníkového plynu.

Jaké jsou zdroje emisí CO2 v Evropě?
(Zdroj: Světové ekonomické fórum)

Povolenky jsou obchodovatelné, takže podniky si mohou vybrat – buď si jich nakoupí více, anebo budou investovat do nových technologií, aby potřebovaly méně povolenek. Trh s povolenkami je volný, jejich množství v oběhu však již ne, to se každý rok snižuje (nyní o 2,2 %). EUA je tedy deflační měnou.

Až do letošní novelizace systém ETS nefungoval dobře, mluvilo se dokonce o kolapsu trhu, když cena povolenky klesla na
2,5 EUR za tunu. Situaci změnila letošní novelizace. Kurs EUA začal prudce stoupat, v současnosti činí asi 20 EUR.

Vysoká cena EUA znamená, že investice do ekologičtější výroby elektřiny dávají smysl. Dražší povolenka tak otevírá cestu pro obnovitelné zdroje, ale také pro jaderné technologie, paroplynový cyklus a pro další technologické inovace, často zaměřené spíše na nižší spotřebu než vyšší výrobu.

Zda nám tento systém pomůže zastavit klimatické změny, to ukáže čas. Dopady na ekonomiku má však již nyní a s rostoucí cenou EUA bude mít stále větší.

Cena povolenek EUA za období 24. 11. 2017 – 19. 11. 2018