Loading...

EU mění pravidla
copyrightu a týká
se to také vás

Orgány Evropské unie chystají zásadní reformu autorského práva. Pokud projde a vstoupí v platnost, změní podobu internetu pro nás všechny. Těm, kdo vytvářejí a šíří ten legální, se život v něčem zlepší, v něčem zkomplikuje. Značně naroste rozdíl mezi právní úpravou v USA a v EU, což nemusí být dobrá věc. A vůbec bude hodně věcí jinak. Je dobré vědět předem, co všechno se může dít.

Klíčový dokument, o němž je řeč, se nazývá Směrnice Evropského parlamentu a Rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu. Poslanci Evropského parlamentu jej 12. září 2018 schválili v prvním čtení.

Směrnice, o níž je řeč, je zatím nejzásadnější změnou autorského práva ve vztahu k digitálním technologiím, o jakou se kdy demokratické země pokusily. Snaží se řešit notoricky známé problémy internetu, jako je obcházení copyrightu, upírání odměny tvůrcům a parazitování na cizí práci. Podle svých zastánců reforma vyjasní právní poměry na internetu a podpoří jeho rozvoj díky lepší ochraně autorských práv. Odpůrci naopak soudí, že směrnice otevře dveře cenzuře, zvýhodní velké firmy proti malým a bude mít nečekané vedlejší důsledky, vesměs záporné. Hlavními dvěma spornými body směrnice jsou její články 11 a 13.

O co jde v článku 13

Na internetu je spousta obsahu chráněného copyrightem, jako jsou např. fotografie, videa, hudba a knihy. Jak to funguje dnes? Uživatel sežene celovečerní film (z televize, DVD, z jiného webu…) a nahraje jej na YouTube. Po nějakém čase si toho všimne studio či distributor, tedy majitel práv. Obrátí se na Google a ten film z YouTube smaže. Když toto uživatel dělá častěji, Google mu zablokuje účet a jelikož porušení autorského práva je trestným činem, může být též trestně stíhán.

Nepřehlédněte, že Google v předchozím příkladu nemá za nelegální obsah žádnou odpovědnost až do chvíle, kdy se ozve majitel práv. Teprve kdyby jeho žádost o smazání ignoroval, poruší zákon, neboli kde není žalobce, není soudce. Ve skutečnosti Google, Facebook a jiné platformy (v právním jazyce směrnice se jim říká „poskytovatelé služeb informační společnosti, kteří ukládají a zpřístupňují velké množství děl“, anglicky ISSP, information society service providers) jednají iniciativně, samy průběžně vyhledávají a mažou nelegálně nahraný obsah. Činí tak ovšem dobrovolně.

Jak by to fungovalo, kdyby platil článek 13? Google a všichni další „poskytovatelé služeb informační společnosti“ by měl za povinnost nelegální obsah na své servery vůbec nepustit. To znamená, že by musel neustále hlídat, kdo co nahrává, rozlišovat, zda jde o copyrightované filmy, hudbu apod. a buď nahrání vůbec neumožnit, anebo vše co nejrychleji smazat. V opačném případě by se vystavil postihům.

Na první pohled to nevypadá jako velký rozdíl proti současnému stavu, ale je. Za prvé, je potřeba vyvinout a nasadit software, který bude obsah s velkou spolehlivostí filtrovat – a k němu nejspíš nějakou databázi všech copyrightovaných děl na světě, což je velmi drahé. Google a Facebook si to dovolí snadno, mnozí jejich menší konkurenti na tom však mohou vykrvácet. Za druhé, takový software se bude muset řídit zásadou předběžné opatrnosti, stejně, jako to dnes dělá například Facebook vůči hate speech v Německu. Než riskovat právní postih, je lépe nepustit na web nic ani vzdáleně sporného. To může postihnout remixy, parodie, využití pro vzdělávací účely apod.

Za třetí, na celém internetu dnes platí především právní princip, že odpovědnost za nelegální obsah nese ten, kdo jej nahrál (uživatel), nikoli zprostředkovatel (Google). Tento princip v zásadě brání cenzuře obsahu, majitelé platforem k ní totiž nemají motivaci. Zmíněný princip je ovšem po dlouhá léta trnem v oku majitelům práv, jelikož stíhat Google je snazší, než stíhat anonymního uživatele, který stejně nemá peníze, jež by se z něj daly vysoudit, zatímco Google je na tom přesně opačně.

Za čtvrté, stále zde mluvíme o firmách jako Google, což možná budí dojem: dobře jim tak, peněz na to mají dost, raději ať platí velké firmy než my ostatní. To je však hluboký omyl, Google a Facebook na tomto opatření v konečných důsledcích naopak vydělají. Ubude jim totiž drobnější konkurence. Novému zákonu se budou muset technicky i provozně přizpůsobit tisíce, možná statisíce „poskytovatelů služeb informační společnosti“ a pro ty menší to bude daleko citelnější zátěž než pro giganty.

Závěrem, internet s článkem 13 bude dražší, komplikovanější, kromě nelegálního obsahu na něm ubude také ten legální.

O co jde v článku 11

Pokud dnes někdo píše článek jako tento a chce jej propojit s jiným internetovým obsahem, prolinkovat, nikdo a nic mu v tom nebrání. Když vás například budu chtít na webu upozornit, že zajímavý text k problematice, o níž nyní čtete, napsal Cory Doctorov a že jeho článek má dlouhý název Not in our name: Why European creators must oppose the EU‘s proposal to limit linking and censor the internet, přidám odkaz. Až bude platit článek 11, nejspíš si to nebudu moci dovolit. Pokud se tedy prosadí jeho striktní výklad, podle nějž již dvě slova z titulku spojená s linkem vyžadují souhlas a případně zakoupení licence.

Web je hypertext, nesmírný svazek propojených odkazů, v tom je jeho síla. Když máte zajímavé texty, obrázky a videa, budou se na ně odkazovat jiní a budou vás citovat. Článek 11 vám má umožnit, abyste za takové odkazy a citace vybírali peníze.

Zatímco za článek 13 lobují hollywoodská studia, článek 11 má velikou podporu mnohých evropských médií, jež v něm vidí příležitost, jak získat nazpět část svých zisků, které jim postupně sebral Google a Facebook. Uživatelé Facebooku denně citují miliony odkazů z médií, peníze za inzerci však inkasuje Facebook. Uživatelé Google kladou miliony dotazů, v odpovědích se zobrazují útržky textů z novin, peníze za inzerci však inkasuje Google. Milý Google, milý Facebooku, bohatnete na naší práci; zaplaťte za to. Článek 11 chce vytvořit mechanismus licence k citaci a platby za odkaz.

Autorské právo od svého vzniku zná a respektuje právo na citaci v přiměřeném rozsahu. Jenomže nikdy v minulosti neexistovaly výkonné stroje proměňující citace na peníze. Nejběžnějším a nejvýkonnějším z takových strojů je dnes stránka výsledků vyhledávání pomocí Google. Myšlenka přerozdělit tento výnos spravedlivěji je přirozená.

Avšak současně je také naivní. Google se bez médií obejde snáz než média bez něj. Když němečtí a španělští vydavatelé chtěli zpoplatnit vydávání svých zpráv v Google News, Google je ze svých přehledů zkrátka vyřadil. Platba za odkaz dopadne stejně, jen v masovějším měřítku. Kromě toho, že ve výsledcích vyhledávačů nenajdeme odkazy na klasická média, se však stane ještě několik dalších věcí.

Zmizí většina agregátorů zpráv – nejen Google News, ale vše, co se jim trochu podobá. Zmizí užitečné služby jako Pocket, Instapaper či Feedly. Velmi se zkomplikuje činnost Wikipedie. Na webu zkrátka ubude seriózního a užitečného obsahu. Co nezmizí, budou fake news.

Co bude dál?

Legislativní proces EU je složitý, ale přibližně se dá očekávat, že nyní přijde vyjednávání mezi europoslanci, Radou EU a zástupci předsednické země (momentálně Rakousko). Tam se mají vyřešit sporné body, aby směrnice mohla přijít do druhého čtení postupně v EP a v Radě. Pokud obě tyto instituce návrh schválí, proběhne mezi nimi dohadovací řízení o posledních sporných bodech. Poté následuje třetí čtení, kde se návrh definitivně schválí a vstoupí v platnost. Směrnice tedy může finálně projít v nynější nebo podobné podobě, v odlišné podobě, případně může úplně spadnout pod stůl.

Evropská unie rozlišuje tři tzv. normativní právní akty: nařízení (angl. regulation), směrnice (directive) a rozhodnutí (decision). Nařízení platí přímo, směrnice se realizuje tím, že ji členské země zapracují do svých zákonů. Rozhodnutí také platí přímo, ale není obecným právním aktem, je adresováno nějakému konkrétnímu subjektu. Směrnice reformující copyright bude tedy fungovat tak, že ČR a další evropské země přijmou zákony vedoucí k takovému cílovému stavu, který směrnice popisuje. Detaily se mohou zemi od země lišit, jelikož směrnice (na rozdíl od nařízení) jsou formulovány velmi obecně.

ČR bude povinna novelizovat svůj autorský zákon, případně další právní normy takovým způsobem, aby směrnici splňovaly. Jaká konkrétní ustanovení v takových zákonech budou, nemůže v tuto chvíli vědět nikdo. Jisté je, že nastane velmi tvrdý boj mezi skupinami lobistů s protichůdnými zájmy: vydavatelství, reklamní agentury, domácí a zahraniční internetové firmy.

Může nastat také krajní možnost: Google, Facebook, Twitter a několik podobných platforem se stáhnou z evropského trhu, odmítnou riskovat postihy. Stejně, jako to některé americké internetové služby udělaly kvůli GDPR. Některé lokální platformy, jako například Seznam, budou s obtížemi přežívat, zatížené velkými náklady na softwarovou filtraci, na vyřizování stížností, na pojištění odpovědnosti. Evropská média budou požívat výhod článku 11, ale pouze teoreticky, ve skutečnosti z něj žádné peníze nebudou inkasovat, jelikož platformy je raději vyřadí z nabídky, než aby platily. Tím poklesne jejich viditelnost a návštěvnost, takže peněz z inzerce budou inkasovat ještě méně, jejich ekonomická krize se prohloubí, jejich senzacechtivost a prvoplánovost zvýší – mimo jiné také proto, že ti lidé, které si média ještě budou moci dovolit zaplatit, nic lepšího nedovedou. Prosperovat budou ovšem média sponzorovaná vládami nebo oligarchy, takže v informačním prostoru převládne jejich obraz světa. Hudební a filmové pirátství nepoklesne, jen se přesune ze „stahovacích“ webových serverů na darknet za Tor. Pro všechny poskytovatele internetových služeb, od amatérských bloggerů po Wikipedii, značně vzroste právní nejistota a tím pádem transakční náklady, nikdo si nebude jist, co je zákonné a co ne.

Reálně to však nemusí být tak zlé. Google a Facebook Evropu neopustí, budou se ovšem evropským médiím vyhýbat širokým obloukem, jednoduše je zablokují jak ve výsledcích vyhledávání, tak v nabídce sdílení. Tím učiní zákonu zadost. Oba giganty – a další jim podobné – to finančně poškodí, ale mnohem méně, než kdyby začali platit licenční poplatky dle článku 11, takže rozhodování budou mít jednoduché. Menší lokální hráči typu Seznam se budou snažit článku 11 a 13 vyhovět s obrovskou opatrností, jelikož případný postih by pro ně mohl být likvidační. Budou vznikat aliance lokálních platforem a médií. Informace na webu se stanou méně kvalitní a fragmentovanější než dnes. Vše ostatní bude přibližně stejné jako v předchozím odstavci. Bude to zkrátka jiný svět.

Anebo taky ne, jelikož politici mohou změnit názor a vše může dopadnout úplně jinak.

Milý Google,
milý Facebooku, bohatnete na naší práci;
zaplaťte za to.

Článek 11 chce vytvořit mechanismus licence k citaci a platby za odkaz.