Loading...

Muž,
který v tom
umí bruslit

Persóna
tomáš verner

O koncích vrcholových sportovců se v posledních letech mluví stále častěji. Ujal se pro ně dokonce nepříliš lichotivý termín, „polosmrt“, který označuje stav, kdy člověk zvyklý na neustálý tlak a zájem veřejnosti, mimořádné tréninkové dávky, nepřetržitý příliv adrenalinových i endorfinových emocí, opouští prostředí, ve kterém byl zvyklý působit po celý život. Prostředí plné potu, peněz, stresu, slávy a dalších přísad, které dělají z dnešního vrcholového sportu tak žádaný marketingový i společenský artikl. A vstupuje do prázdna, do nového oboru, do takzvaně reálného života, v němž mnoho věcí funguje docela jinak a s nímž se mnohdy nepříliš úspěšně pere. Nic z toho však není případ Tomáše Vernera, nejznámějšího českého krasobruslaře posledních dekád. Někdejší mistr Evropy a účastník tří zimních olympiád je dnes snad ještě vytíženější než dřív. Vyvíjí vlastní unikátní aplikaci pro český olympijský výbor, řídí krasobruslařskou akademii, trénuje mladé reprezentanty, plní roli experta u televizních přenosů a moderuje večírky v roli tzv. sport speakera.

Tomáši, co Vás v poslední době nejvíce zaměstnává?

Momentálně mě nejvíce vytěžují, ale zároveň také nejvíce naplňují, dva projekty. Krasobruslařská akademie, kterou jsme rozjeli na začátku roku a aplikace pro sportovce, na níž, společně s tátou a týmem vývojářů, pracujeme již déle než dva roky. Vedle toho spolupracuji s ministerstvem školství na přípravě našich reprezentantů. Také s přihlédnutím k tomu, že je AUTOCONT IT firmou, bychom raději začali představením sportovní aplikace…

Před několika lety jsem, jako člen komise sportovců, řešil problém komunikace mezi sportovci, ochranu soukromí a veřejné komunikace přes telefonní čísla, facebooky nebo různé mobilní aplikace, jako je whatsupp nebo viber. Sportovci nechtějí, aby kdekoli kolovala jejich osobní čísla nebo osobní e-maily,což je samozřejmě nepříjemné. Proto jsme přemýšleli, jak vytvořit uzavřený okruh, kde se sportovci budou cítit dobře a bezpečně. První cílovou skupinu pro mě představovaly olympijský výbor a eventy, jako jsou olympijské hry. Chtěl jsem poskytnout nástroj, kde budou členové celé výpravy zaneseni do jednoho systému a bude to cílená platforma, která toho bude hodně umět a zároveň ochrání veškerá citlivá data a informace. Navíc také sjednotí týmového ducha.

Co vaše aplikace umí?

Respektuje přesnou hierarchii a týmové role. Dokáže rozdělit vedení mise, doprovody, trenéry, sportovce jako celek a také podle sportů. Informace přitom strukturuje tak, aby měl každý kontakt na každého, aniž by se sdílely jakékoli privátní kontaktní informace. Aplikace funguje samostatně, je rozdělena podle administrativních povinností. Základ administruje šéf mise. Sportovci poté informace přijímají, ne však „sborné“ informace pro všechny. Neprocházejí excelovské tabulky, nestahují desítky dokumentů, nemusejí navštěvovat žádné další stránky. Děláme to tak, aby v době olympiády nemuseli (nebudou-li sami chtít) v zásadě opustit bezpečné prostředí. Na rozdíl od ostatních aplikací se totiž strávený čas snažíme omezit na nezbytné minimum, nikoli navyšovat, což je například podstata facebooku. Cílem naší aplikace je unikátní nástroj, který ochrání data a také se postará o to, aby se jakákoli klíčová informace dostala vždy ke svému příjemci.

Jak to myslíte?

V posledních letech se pro tyto účely hodně používaly různé facebookové skupiny, což není podle mého úplně šťastné. Protože sportovec, který si jde pro jednu konkrétní informaci, automaticky vidí celé prostředí sociální sítě, zprávy, komentáře a statusy, jež mohou rozptylovat jeho pozornost. Naším cílem přitom je jej na vrcholné akci držet maximálně soustředěného na samotný výkon a dávat mu pouze informace nezbytně nutné přímo pro něj samotného. Navíc je zde ještě jeden aspekt, ne každý sportovec je na facebooku, mnoho lidí se tam ukrývá pod nějakými pseudonymy, aby nebyli jednoduše dohledatelní. A já jsem zastánce názoru, že soukromí, zejména u těch nejslavnějších sportovců, se musí chránit jako oko v hlavě.

„Sportovci nechtějí, aby kdekoli kolovala jejich osobní čísla nebo osobní e-maily, což je samozřejmě nepříjemné. Proto jsme přemýšleli, jak vytvořit uzavřený okruh, kde se sportovci budou cítit dobře a bezpečně.“

Zasahujete také do programování jako takového?

Minimálně, jelikož tomu nerozumím. Ale jsem otec té myšlenky, společně s mým tátou a naším týmem ji posouváme a zároveň financujeme. Dohromady jsme dali tým lidí, pracovní skupinu, která od nás dostává poměrně dost konkrétní vstupy. Do IT řešení samotného nevstupuji, jsem tam za myšlenku, jak to má vypadat, jak to má být funkční, koho se to má týkat, jak to má být propojené a jak naopak uzavřené.

Byla aplikace během letošních zimních olympijských her již v provozu?

Ano, v rámci zkušebního provozu. Ale byly tam dohromady tři komunikační módy, což bylo za nás malinko nešťastné. První byla původní verze, kterou olympijský výbor používal dosud a plní jakousi roli veřejné elektronické nástěnky. Druhou byla facebooková skupina a třetí naše aplikace, která v tu dobu fungovala tak napůl. Ale umožnila nám nasbírat validní data, která jsme s olympijským výborem prošli a vše upravili. V říjnu jsme se zúčastnili mládežnické olympiády v Buenos Aires a mládežnická olympiáda znamená cílovou skupinu okolo patnácti až osmnácti let. A tam už ty výsledky byly fantastické, včetně vynikající zpětné vazby. Ukázala nám, že toto je také správný směr, kterým se máme vydat, abychom utužovali ducha českého olympijského týmu víc, než se může podařit obyčejnou nástěnkou. Navíc je tam řada vedlejších efektů, například pokud sportovec nezná jméno šéflékaře národního týmu, jednoduše si jej vyhledá a spojí se s ním. Aplikace funguje na základě identifikace podle fotografie, funkce a sportu. Ztrácí se anonymita a tým se tím zceluje.

Řešíte v pracovní skupině trendy komunikace?

Ano, uvedu jeden malý příklad za všechny. Až do předminulého roku jsem netušil, že facebook je cílen, řekněme, na mou generaci, instagram má oslovovat mladší lidi a postupně se vyvíjejí další sociální sítě pro ještě mladší uživatele. V praktické rovině to pro mě například znamená, že vytvoření účtu na instagramu nemá žádný význam, když chci totiž uspořádat nábor pro děti ve věku čtyř až osmi let, musím oslovit jejich rodiče, tedy spíše facebook. Sociální sítě vnímám jako nástroj, který se musí užívat chytře a v tom si rád nechám poradit od „našich“ kluků, kteří se na komunikaci v nich soustředí neustále. Já mohu přinést expertizu z oblasti fungování olympijského výboru či prostředí vrcholového sportu.

Jak vůbec vnímáte nejmladší generaci?

Jen z trenérského pohledu, je stále těžší udržet pozornost dětí. Ono to nebylo nikdy úplně lehké, děti vždy rády těkají, ale dnes je to opravdu mimořádně náročné. Od osmi, deseti let mají všechny k dispozici telefon, jsou zvyklé projet během deseti minut desítky, možná stovky stránek obrázků na webu. Je těžké je upoutat. Přemýšleli jsme a stále přemýšlíme nad tím, zda neudělat před vstupem na stadion schránku, kam by mobil odložily. Aby alespoň na chvíli začali žít sportem, ale také kolektivem jako takovým. Protože ve chvíli, kdy jsme u oběda a jeden z nich u stolu vytáhne mobil, okamžitě na něj navážou ostatní. Mezipersonální vztahy se zkrátka mnohem lépe navazují bez telefonu. Tam vidím obrovský rozdíl mezi mou generací a v tom, v čem vyrůstají tyto děti.

V čem je naopak dnešní generace inspirativní?

Inspirativní jsou především děti samy o sobě. Jsou to děti, které na jednu stranu mají velký rozhled, spoustu možností, ale na druhou stranu si o to hůř vybírají, co doopravdy chtějí dělat. Nechci být negativní, jsem vděčný za to, jaké děti máme my v akademii. Ale musíme je mnohdy učit věci skutečně od základů. Například zdravení úplně každého, od paní uklízečky, přes recepčního, po trenéra. Nevím, zda je to tím, že jsou soustředěni sami na sebe nebo na mobilní zařízení. Děti jsou stále šikovné, jen těkají. Pracuje se s nimi stejně dobře, jako když jsem s nimi začínal před deseti lety. Určitě to není žádná ztracená generace.

Jak se daří vašemu Škoda IceRinku v pražských Strašnicích?

Spokojenost je velká, máme šedesát členů, už závodíme, jsme plně fungující akademie. Příští měsíc pořádáme své první závody národního charakteru, v příštím roce již budou závody mezinárodního charakteru, v létě pořádáme první mezinárodní kemp. Máme skvěle fungující trenérský tým, velmi dobrá spolupráce je s majiteli stadionu, kteří nám k dispozici dávají nejlepší časy mezi druhou hodinou odpolední a sedmou hodinou večerní. Děláme veřejná bruslení, nábory, trénujeme závodní děti, máme skupinu synchronizovaného bruslení, spolupracujeme na kurzech pro dospělé i na hodinách pro rodiče s dětmi. Aktivity se rozrůstají a my očekáváme, že jednou vytvoříme skutečně plně krasobruslařský stánek, v němž bude mít zázemí jak široká základna, tak závodníci, kteří nás budou reprezentovat na olympiádách či mistrovství světa.

Toužíte vychovávat úspěšné sportovce nebo spíše dobré lidi?

S naší činností jsme začali nedávno, pro mě je důležité jít krok po kroku. Vychovat vrcholové sportovce znamená čtyři, osm, někdy dvanáct let soustavné činnosti. Dnes se snažíme vychovávat sportovce ochotné pracovat, respektovat jak sebe samotné, tak své soupeře, dodržovat tréninkový režim. Takové, kteří budou schopni poprat se jak s vítězstvím, tak s prohrou. Od září k tomu využíváme také mentálního kouče a klademe velký důraz na to, aby sport dětskou duši, která je opravdu křehká, neničil. Chceme, aby děti procházely tréninkovým procesem šťastné, protože zdaleka ne každý dokáže být na závodech první, ne každý se kvalifikuje na mistrovství Evropy nebo olympijské hry. Nechceme, aby si od nás někdo odnášel šrámy s tím, že nenaplnil přání svých rodičů nebo vlastní naivní představy. Ohledně vrcholových sportovců, u nás jsou zapsáni bratři Bělohradští, ti mají úplně jinou a specifickou přípravu. Já bych byl rád, abychom jednou vybudovali družstvo deseti, dvaceti vrcholových sportovců, ale to je běh na dlouhá léta. K tomu nejprve potřebujeme vytvořit základnu sportovců, kteří budou rádi sportovat, budou se sem rádi vracet a budou mít přidanou hodnotu ve funkčních vztazích, schopni obstát v jakékoli roli. Nechci říct lepší lidé – ale vlastně ano. Ve sportu jako takovém se člověk učí spoustu schopností nebo dovedností, které se těžko naučí jen v lavicích.

Tomáš Verner