Loading...

Už nechci být
majetkem všech

Persóna
Gabriela Koukalová

Nepotvrdila téměř nic z toho, co se o ní traduje. Na schůzku dorazila o dobrou čtvrt hodinu dříve. Nepůsobila roztržitě, ale v naprostém klidu usrkávala domácí limonádu a přikusovala mrkvový dort. Po celou dobu rozhovoru ani jedinkrát nesklouzla očima k telefonu a ze žádné otázky neutekla do světa prázdných frází nebo klišé. Jako by naproti vám neseděla jedna z nejúspěšnějších českých sportovkyň poslední dekády, ale docela obyčejná, překvapivě otevřená a možná lehce introvertní mladá žena na přelomu dvacítky a třicítky. Gabriela Koukalová.

Co je na životě po skončení sportovní kariéry nejlepší?

Hlavně je to obrovská změna, se kterou se každý sportovec musí vypořádat po svém. Někomu chybí rutina, adrenalin, emoce, zájem veřejnosti. Pro mě osobně to znamenalo narušení hodně monotematického života, který jsem do té doby vedla. Člověk musí velmi striktně dodržovat režim, který vrcholový sport obnáší. Dnes se mohu dotknout jiných aktivit, na něž mi nikdy nezbýval dostatek času, cestovat, chodit za kulturou, relaxovat doma nebo s kamarády. Také zdánlivé maličkosti, jako je procházka se psem nebo káva na zahradě, pro mě znamenají tak trochu nový druh zážitku. Nechci, aby to vyznělo naivně, ale možná až dnes mám možnost pochopit, o čem skutečný život vlastně je.

Jaké položky nyní stojí nejvýše na Vašem osobním „bucket listu“ – seznamu přání, jež byste si ráda splnila?

Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jakou hodnotu má rodina. Trávit čas s nejbližšími, snažit se dělat je šťastnými, vracet jim energii. Vedle toho mám samozřejmě spoustu míst, na které bych se ráda podívala. Mezi ně patří Nový Zéland, Thajsko nebo Jižní Amerika, kam se na jaře chystáme. Na to se hodně těším, jelikož Peru je možná můj vůbec největší cestovatelský sen. Ráda bych také našla práci v oboru, který by mě naplňoval natolik, abych mohla být do budoucna šťastná.

„Stále je to totiž jen závod, kde jde o medaili, ne o život.“

Když se ohlédnete zpět, je vrcholový sport obecně prostředí, ke kterému by měly směřovat například Vaše děti?

Na tuto otázku se hodně těžce hledá odpověď. Tím, že jsem šestadvacet let byla součástí jen jediného prostředí, toho sportovního, nejspíš nemám možnost objektivního srovnávání. Byly krásné momenty, zároveň však také chvíle, kdy se člověk ocital pod obrovským tlakem, mnohdy až přehnaným. Stále je to totiž jen závod, kde jde o medaili, ne o život. I když to možná není znát, jsem poměrně introvertní člověk, který si spoustu věcí hodně bere. Také proto mi prostředí vrcholového sportu přinášelo dost stresu. Abyste mohli dojít na vrchol, musíte řadu věcí obětovat.

Které jsou ty nejdůležitější?

Celá rodina musí fungovat v režimu sportovce, pro děti v podstatě od malička neexistují běžné volné chvíle nebo víkendy, jen cesty na soustředění nebo na tréninky. Po většinu roku musíte dodržovat stanovené plány a přísný režim. V trénincích jdete často na limit lidského těla, proto se stává, že mnoho sportovců končí kariéru fyzicky opravdu zničených. Přitom si devětadevadesát procent z nás nevydělá žádné závratné peníze a po skončení sportovní kariéry jen těžce důstojně přechází do jiných oborů nebo do běžného života.

Vrcholový sport, to je dnes zejména byznys a marketing. Fanoušci chtějí nahlížet do kuchyně závodníka, sponzoři chtějí být vidět. Jak se vlastně díváte na Vaše profily na sociálních sítích, kde máte desetitisíce fanoušků? Jak je to s nimi ve chvíli, kdy již netoužíte být sportovní ikonou, ale obyčejnou ženou, která tráví čas s rodinou a prožívá všední starosti?

Přiznám se, že nejsem fanoušek sociálních sítí. Samozřejmě přijdou chvíle, kdy se vám profily mohou v určitých ohledech vyplatit, ale ta daň, kterou za to platíte, je poměrně vysoká. Ať již jde o nenávistné komentáře a zprávy, nebo odpovídání na mnoho neustále opakujících se dotazů. Na druhou stranu si však říkám, že je to stále prostor, kde je možné někoho svým příkladem motivovat, inspirovat, ukázat mu kus cesty. To je asi hlavní důvod, proč jsem se rozhodla zatím si profily ponechat.

Jak vůbec snášíte být „věcí veřejnou“?

Musím říci, že to snáším dost těžce. Není mi příjemné, že mě lidé poznávají, kamkoli přijdu, někdo o mně ví, pozoruje mě. Jen málokdy mohu jít do společnosti zcela uvolněná. Kdybych si mohla vybrat, raději bych byla úplně anonymní. Takto mám pocit, že jsem stále trochu majetkem všech.

Dokážete ještě vůbec sledovat svůj mediální obraz?

Naštěstí ne. Po tom všem, co jsem si o sobě v posledních měsících přečetla, ani neočekávám, že někoho zajímá pravda. Přiznávám, že to z mé strany bylo trochu naivní, většinu lidí zajímají především senzace, výkřiky, bubliny. Reálné informace bývají až druhořadé. Je to jen ve vás. Snažím se nevěnovat tomu pozornost, nic nečíst a nereagovat, jelikož to nemá smysl. I kdyby se tím člověk chtěl zabývat, přesto nic nezmění. Na druhou stranu se nejedná o okruh lidí, na které bych v životě zaměřovala pozornost. A dobře vím, že obraz nejsem já.

Pomohlo, když jste se s manželem přestěhovali do menšího městečka? Dává Vám více klidu, nebo byste se cítila anonymněji například v Praze?

V České republice před pozorností asi úplně neutečete. Na malém městě o vás více vědí, každý vám vidí do talíře, má přehled o tom, kde bydlíte, co děláte, kam vyrážíte. Na druhou stranu, hned za domem máme přírodu, chodíme na procházky se psem a cítíme klid. V Praze je to o malinko anonymnější, ale to vypnutí prakticky nezažijete. V každém případě je to dobrá kombinace poklidnějšího života na malém městečku s možností kdykoli během chvíle dojet do Prahy a užít si koncert, divadlo nebo kino.

Když už jsme na půdě Magazínu ELITA a lehce jsme nakousli svět nových technologií, jak jste na tom s nimi?

Nejsem ani fanatik, ani úplný ignorant. Určitě se v nich lépe orientuje můj manžel, který je větší fanoušek nejrůznějších aplikací nebo trendů. Pro mě jsou technologie, a asi vždy budou, spíše prostředkem. Navíc nejsem úplně spotřební člověk. Když si koupím televizi, mám ji tak dlouho, dokud nepřestane fungovat.

Dokážete si představit, že byste měla klasické zaměstnání a pracovala například v korporátu?

Vzhledem k tomu, že jsem v životě trochu volnomyšlenkářka, je pro mě přirozenější variantou pracovat sama na sebe. Dostávám nabídky uměleckého typu, vystudovala jsem ražbu medailí a mám ten obor ráda. Na druhou stranu, kdyby se jednalo o firmu, která vytváří něco hodnotného a dávalo by mi to smysl, pak bych o tom uvažovala. V tomto ohledu se mi líbí, kam míří nejmladší generace, která začala intenzivněji řešit přírodu, odpady a další výzvy.

Když si sama sebe představíte za dvacet let, co byste chtěla vidět za sebou?

Chtěla bych si říci, že jsem žila tak, abych na sebe mohla být pyšná. Že jsem ze svých dětí vychovala slušné lidi, mám zdravou rodinu i zdravé vztahy k ní. Možná bych si také ráda řekla, že nejsem jen bývalá biatlonistka, ale také člověk, který něco dokázal i v jiném oboru. Ideálně takovém, jenž ještě přináší další přínos společnosti.

Photo by: archiv Gabriela Koukalová, Porsche Hradec Králové, Ondřej Pýcha, Petr Slavík www.slavikpetr.com

Gabriela Koukalová
Biatlonistka, kterou národ dokázal bezmezně milovat, když na trati předbíhala jednu soupeřku za druhou, nebo se po vítězných závodech sama ujala zpívání hymny. Stejně tak ji lidé uměli bytostně nenávidět ve chvíli, kdy do novin pronikly útržky z její otevřené knižní zpovědi. Ostatně, o vlnách emocí, mediálních zkratkách a falešných obrazech světa sociálních sítí bude ve společném rozhovoru také řeč.