Loading...

TAK TROCHU ZÁHADA

Osobnost AC
Walter Pavliš

Během půlhodinového povídání jsme se ocitli leckde. V měsíční šachtě, utajených krytech druhé světové války, u písečných červů v mongolských pouštích, nad úrovní lesů v německých a rakouských Alpách, v jeskyni humanoidních skřetů na Srí Lance, v jihlavském svítícím podzemí nebo na výstavě v Las Vegas. Unikátní průlet místem i časem, napěchovaný zajímavými lidmi, neskutečnými zážitky a střípky z nejrůznějších vědeckých oborů. Jeden by skoro zapomněl, že stále sedíme ve čtvrtém patře kancelářské budovy na pražském Opatově.

„Jsem původně geolog, ne ajťák. Od malička mě fascinovaly jeskyně, příroda, stále jsem aktivní potápěč. Díky tomu jsem se často dostával k věcem, jako jsou nejrůznější úkryty druhé světové války, pozůstatky nacistických staveb, ukryté tajné jeskyně. Do světa záhad jsem skočil rovnýma nohama v devadesátých letech, kdy jsme natáčeli pro Českou televizi film o takzvané Měsíční šachtě z vápencových jeskyní v oblasti Levočských vrchů. Na konci druhé světové války tu byl ukrytý československý partyzán Antonín T. Horák se svými kamarády. V roce 1965 publikoval v americkém jeskyňářském časopise článek o obrovském artefaktu. Lidskou rukou vzniklém díle obrovských rozměrů, nádherném útvaru padesát krát čtyřicet metrů s magmatickými stěnami v půdorysu půlměsíce. My jsme se pro to s tehdejšími kolegy nadchli, začali tam jezdit a zjišťovat neustále další a další detaily. A děláme to dodnes, už 25 let hledáme na Slovensku tuhle záhadu.“

Právě tady Pavliš také potkává dnes již zesnulého předního českého záhadologa Ivana Mackerleho, který jej následně seznamuje s celou řadou dalších „hledačů“ a „pátračů“ po stopách nevysvětlitelných legend. Především však společně objevují jeskyni s vyrytým nápisem H.A., číslicí 23 a šesti přeškrtnutými čarami. Klíčovou indicii, že se příběh, popisovaný v Horákově článku, skutečně mohl odehrát.

„Nejlepší na každé záhadě je, že se kolem ní vždy objeví celá řada zajímavostí. Musíte se zabývat historií, mluvit s mnoha lidmi, pamětníky, vědci, badateli. A jednoho dne zjistíte, že už nehledáte jen artefakt, ale vlastně celý kus historie. Sledujete boje, jednotky, studujete mapy a nalezení a nalezení jeskyně v naprosté divočině je vlastně už jen takovou třešinkou na dortu. I když jsme Měsíční šachtu dodnes nenašli,odvedli jsme na tom neuvěřitelný kus práce.“

Parta kolem Waltera Pavliše postupně začala vyrážet také do dalších míst světa.

Své dovolené tráví obvykle v místech, kam vedou stopy takzvané kryptozoologie – tedy míst opředených legendami o bájných zvířatech, jež byste v atlasech již poznaných zvířat hledali marně. Jedním z nich je například Tatzelwurm. Mýtické zvíře, šelma jenom s předními prackami. Má žít nad úrovní lesa v rakouských a německých Alpách – ve výšce okolo 1500 až 1700 metry. Je útočný, zlý. Napadá tamní horaly a lesáky, kteří se ho bojí. A tak každý rok skupina nadšenců znovu a znovu šplhá do kopců. Na místa, kde byla očitá svědectví, umisťuje na ně fotopasti a sbírá znovu snímky.

„Pořád doufáme, že jednou se tam objeví snímek tohoto záhadného živočicha. Nebo jsme byli v Mongolsku, kde jsme hledali písečného červa Olgoj Chorchoj. Je to smrtící, asi metr a půl dlouhý červ žijící v pouštích Gobi, jenž zabíjí na dálku. Děláme to vždy tak, že nejprve vymyslíme aktivitu spojenou s cestováním. Pak se o tom snažíme hledat očitá svědectví nebo dokonce samotného toho tvora. Ale ještě důležitější je, že máme cíl. Protože to nejkrásnější, aspoň pro mě, je pátrání po okolnostech a souvislostech – mluvení s biology, s místními lidmi, načítání historických knížek. A to, že vidíte místa, kam běžní lidé tolik nejezdí. Jako třeba pohoří Altaj na západní straně Mongolska, kde jsme hledali stopy po přežívajícím divokém člověku Almasovi. Nebo jsme byli s kolegy na Srí Lance, odkud jsme také natočili film. V místních pralesích má žit maličký človíček - humanoidní negroidní skřet Nittaewo, vysoký asi padesát centimetrů. V legendách Srí Lanky popisují, že se s ním Indiáni setkávali. A i nám místní lidé říkali, že tam skutečně žili, že ještě jejich babička s dědečkem ho vídávali. Nittaewo na rozdíl od alpského červa nebudil takovou hrůzu, ale čas od času jim ukradl žrádlo. Jednou to však přehnal a ukradl dítě, a to místní Indiány naštval, zahnali celou hobití tlupu do jeskyně, kterou zahalili roštím a zapálili ji. Možná tak tehdy vyhubili celou generaci lidí. My jsme se samozřejmě chtěli do jeskyně podívat, ale nepodařilo se nám to. Navíc pro místní je to posvátné „tabu“ místo, kam nechtějí chodit ani oni, natož aby tam pustili bělochy. Celé pátrání však bylo opravdu vtipné, protože jsme například potřebovali překládat z védštiny, a tou nevládl ani náš průvodce. Tak si našel ještě průvodce, který ji ovládal. Výsledkem bylo, že jsme každou větu překládali natřikrát – do sánskrtu, do angličtiny a pak ještě do češtiny. Byla to taková bizarní tichá pošta, u níž jsme si říkali: bůhvíco za informaci z toho všeho nakonec vzejde.“

Na Cejlonu pak skupina pátrala i po zpívajících rybách, žijících v laguně Batticaloa, které měly o úplňku o půlnoci „zpívat“, respektive vydávat takový zvláštní zvuk, jako když jezdíte prstem po skleničce. Aby záhadologové přišli problému na kloub, vyrobili z kondomu, kamene a diktafonu improvizovaný podvodní mikrofon a skutečně zaznamenali zvuk podobný tomu, o kterém legendy vyprávěly. Nicméně, celá záhada se nakonec ukázala trochu méně záhadná, protože když záznam konzultovali s akademiky z přírodovědecké fakulty v hlavním městě Colombo, ti už o existenci ryb věděli. Zkrátka, záhada už byla vyřešena, jen ji nikdo nepublikoval nebo si předchozí záhadologové nedali tu práci o ní napsat.

Nicméně ještě jednu úspěšně vyřešenou záhadu Walter Pavliš ve svém rukávu má. Jihlavské svítící podzemí. „Tehdy nám zavolali z Jihlavy na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, že část podzemí svítí neustále zeleným světlem. S tím, že určitě musí jít o vstup do jiné dimenze, že tam chodí duchové. My – než jsme tam přijeli, jsme je donutili, aby tam několik hodin byla tma, protože oni nám tvrdili, že to svítí pořád. A když jsme tam rozsvítili, skutečně byla všude kolem nás jen tma. Nicméně, zjistili jsme, že je tam nějaký přírodní luminiscent, který někdo natřel na stěnu. Minerál Wurtzit, který se v okolí dřív skutečně těžil. Ale ono je vtipné, že když vyřešíte nějakou záhadu, ona stejně zůstává nesmrtelná. Už jsem četl, že Pavliš s Mackerlem sice vyřešili, že to svítí, ale není vůbec jisté, jestli to je skutečně jenom tímto, protože duchové tam stále jsou. Dokonce tam šla televize Nova, Standa Motl tam natáčel svůj pořad pro Na vlastní oči a v televizi to pak vypadalo skutečně efektně.“

O volných víkendech pak vyráží obvykle kousek za Prahu hledat stopy pokladů.„Ne, že bych byl Genzel nebo Mužík a věřil v existenci štěchovického pokladu nebo doufal v zázračné zbohatnutí. Ale tady na Benešovsku existují nějaké indicie nebo výpovědi svědků o pokladu z posledních dnů nacistické vlády, které nevypadají úplně nesmyslně. Tak se snažím za pomocí magnetometru, geologického radaru nebo klasické hledačky najít stopy. Ale zatím se ukazuje, že i tady bylo nejspíš přání otcem myšlenky.“

To vyprávění by se dalo poslouchat hodiny, ale prostor v Elitě prostě není nafukovací, proto se ptám ještě na největší záhadu ze světa IT. „Nedávno jsem byl na výstavě Las Vegas, kde jsem viděl kvantový počítač. Najednou jsem měl pocit, že vidím takový přízrak budoucnosti. Kvantová fyzika je sama o sobě fantastická záhada a můj obrovský koníček. Říkal jsem si, až se nám podaří tohle rozlousknout a nebude to trvat až tak dlouho, může se nám pak úplně změnit způsob našeho života, naší práce. Všechno se neuvěřitelně zase zrychlí. Bude to obrovský skok, něco jako zavedení procesorů do výroby osobních počítačů do domácností. Ve chvíli, kdy budeme mít k dispozici funkční kvantový počítač, strhne to obrovskou lavinu vynálezů a využití. Najednou nebude spousta matematických problémů neřešitelná. Dokážeme je spočítat v okamžiku. Chování na subatomární úrovni prvků, částic. To bude revoluce, která nás čeká.“

Walter Pavliš
„Jednou z největších záhad pro mě je, že jsem už patnáct let v AUTOCONTU,“ prohlásil se smíchem na závěr společného rozhovoru Walter Pavliš. Ředitel divize Enterprise Content Management, ale původním povoláním geolog a ve volném čase dodnes vášnivý speleolog, potápěč nebo chcete-li záhadolog."