Loading...

Co byste si
měli přečíst

Nové knihy vycházejí každý den. Nikdo nemá šanci nejen všechny přečíst, ale ani poznat, co za přečtení stojí. My se vám v tom snažíme trochu pomoci.

V těchto týdnech jde v kinech nový český film Hastrman. Ještě jsem ho neviděl a tudíž nemohu komentovat (prý je však dobrý). Co však mohu a chci, je doporučit vám knihu, podle níž byl natočen. Jde o stejnojmenný román Miloše Urbana, bezmála dvacet let starý. Kvůli filmu vyšel znovu a opravdu stojí za přečtení. Jeho děj se skládá ze dvou částí – první se odehrává někdy kolem roku 1830, druhá v současnosti (tj. zhruba v roce 2000, ale klidně by to mohlo být i dnes). Hlavní postavou je skutečně vodník, hastrman, nadpřirozená bytost. Nepodobá se ani komické postavičce z Ladových ilustrací, ani chladnému zabijákovi z Erbenovy balady, přestože něco společného má s oběma (a také s vodnickou rodinkou z notoricky známého filmu o doktoru Mráčkovi). Je přírodní silou, predátorem udržujícím rovnováhu. A zakazuje si tu roli opustit, by to chvílemi udělal rád.

„Tu příšernou němohru jsem nemínil sledovat; jednoduše jsem ji odmítl. Johan Salmon de Caus, dozvěděl bych se, se zhlédl v roli lidumila a čím dál tím víc zapomíná na to, kým se narodil, kým je a kým musí být do posledního dne svého života. Lidé ať jsou lidmi, on ať je jejich postrach, jejich varovný prst. Protože pokud jím nebude, stanou se postrachem oni a jejich prsty už nebudou varovat – budou jen trhat a brát, urvi co urvi.“

Miloš Urban: Hasterman

Martin Fendrych: Šaman

Když je řeč o dobře napsané současné české próze: možná pro vás bude překvapením, že k nejlepším českým spisovatelům patří Martin Fendrych, kterého možná pamatujete z dob jeho politického působení. V devadesátých letech byl náměstkem ministra vnitra. Teď již dlouho pracuje jako novinář a také píše romány. Za přečtení stojí všechno, co napsal, pokud máte rádi napínavé chytré příběhy, psychologii a neobvyklé náměty. Jeho novinka se jmenuje Šaman. Nic ze Sibiře – děj se odehrává v dost širokém časovém rozpětí u nás, hlavním hrdinou je kluk nadaný darem číst myšlenky druhých. Jak si lze snadno představit, je to dar dvojsečný a nebezpečný. Zejména když je ten kluk synem vlivného estébáka.

Na jiném místě tohoto čísla najdete obsáhlý článek o virtuální realitě. Je překvapivé, jak málo dobrých knih k tomuto tématu existuje. Jedna k doporučení by se přece jen našla: nedávno vydaná Experience on Demand, jejímž autorem je Jeremy Bailenson, učitel a vedoucí výzkumné laboratoře na Stanfordově univerzitě. Bailenson není technik, ale psycholog, zabývá se hlavně tím, jak se lidé „uvnitř“ virtuální reality chovají a jeho kniha popisuje spíš aplikační oblasti než technické detaily. Pro většinu lidí je však právě tohle ideálním úvodem do problematiky, lepším, než třeba přesný popis polohových snímačů.

Jeremy Bailenson: Experience on demand

Roman Barták: Co je nového v umělé inteligenci

Podobným pohledem z velké výšky je kniha Romana Bartáka Co je nového v umělé inteligenci. Vydalo ji nakladatelství Nová beseda, které už delší dobu provozuje sympatickou řadu útlých knížeček, které spojuje název Co je nového v… (tom či onom vědním oboru). Možná je budete chtít všechny! Tuto byste si každopádně měli přečíst už jen proto, že umělá inteligence čím dál tím víc formuje svět kolem nás. Autor velice srozumitelně popisuje pokroky, jichž obor dosáhl během několika posledních let.

Co je opakem umělé inteligence? S trochou sarkasmu – přirozená hloupost. A jaká lidská hloupost je větší a nebezpečnější než válka, masové vraždění? Jenomže, kéž by to bylo tak jednoduché. Éru světových válek máme (prozatím?) za sebou, ale někde na planetě se bojuje každý den ve stovkách malých střetnutí, etnických, občanských a náboženských válkách. Většinou v nich nebojují odvedenci ani profesionálové, příslušníci regulérních armád, ale dobrovolníci. Bylo tomu tak například v Jugoslávii, kde se intenzita bojů prokazatelně zvyšovala během víkendu – protože v pondělí museli bojovníci zase do práce, často stovky kilometrů od bojiště. Proč jdou chlapi do války, tak se jmenuje tlustá a důkladně zpracovaná kniha, kterou napsal Radan Haluzík, novinář a sociální antropolog, který strávil spoustu času mezi bojovníky na Balkáně i na Kavkaze. Podtitul zní podivně: Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů. Estetika? Ano, vzhled uniforem, symboly, elegantní černé brýle a hrdinské pózování, to pro leckoho byla a je silnější motivace k účasti než národ a vlast. Válka není jen strašná, pro mnoho lidí má neodolatelnou přitažlivost.

Mužnost lze naštěstí prokázat i jinak, například v rybářském člunu mezi Lofotami a norským břehem. Pěkně to popisuje Kniha o moři, aneb Umění lovit ve čtyřech ročních obdobích na otevřeném moři z gumového člunu žraloka grónského, což je titul, k němuž se nedá téměř nic dodat. Knihu napsal Morten Strøksnes, norský novinář, který ve dvojici s kamarádem malířem hledá kořeny po svých předcích rybářích, podniká naprosté šílenosti (titul nijak nepřehání) a přitom ve svém textu sděluje spoustu zajímavých informací o moři a životě kolem něj i v něm. Výjimečná a výborná kniha.

Radan Haluzík: Proč jdou chlapi do války

Morten A. Strøksnes: Kniha o moři aneb Umění lovit ve čtyřech ročních obdobích na otevřeném moři z gumového člunu žraloka grónského

Petr koubský