Loading...

Stvořili jsme stroj na příjemné zabíjení času

Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc. Narodil se 18. 4. 1936 v Praze, vyučil se a pracoval jako zlatník, později mechanik, jelikož z politických důvodů nemohl v padesátých letech studovat. Roku 1958 si dálkově udělal maturitu a po ní studoval matematiku na MFF UK. V letech 1964 až 1990 pracoval nejprve jako programátor, později jako vedoucí výzkumný pracovník ve VÚMS Praha. V tomto oboru publikoval několik knih a desítky odborných článků. V letech 1990 až 1992 byl poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum, od ledna do července 1998 ministrem školství ČR, v roce 2003 koaličním kandidátem na prezidenta republiky. Od roku 1991 přednášel filozofii, antropologii a religionistiku na Pedagogické a Filozofické fakultě UK a od roku 2000 na Fakultě humanitních studií UK. V listopadu 2000 byl jmenován profesorem. Spolupracoval na ekumenickém překladu Bible. Výčet jeho akademických funkcí a publikací je velmi dlouhý.

Impozantní životopis, slavná osoba, ať už se na to díváte přes počítače, politiku nebo školství. Takže jsem byl nemálo překvapen jeho pracovnou na FHS – úzkou krátkou nudlí, kde se mezi dvěma pracovními stoly a knihovnou skoro nedá projít od dveří k oknu. (Místnost sdílí s neméně věhlasnou profesorkou Helenou Haškovcovou.) Kdyby do takové kobky umístila kterákoli počítačová firma dvojici začínajících vývojářů, utečou téhož dne s poukazem na nelidské pracovní podmínky. Akademický svět je podstatně skromnější, protože nemá na vybranou. A profesor Sokol se takovými maličkostmi očividně netrápí.

Pane profesore, vy jste živoucí legendou české výpočetní techniky, přestože jste ji už dávno opustil. Co byste dnešní počítačové generaci řekl o tom, jak v šedesátých letech vypadal a fungoval VÚMS – Výzkumný ústav matematických strojů?

To bylo skutečně velmi zvláštní místo, nesmírně otevřené na tehdejší dobu. Tak třeba můj vlastní případ: měl jsem jen večerní maturitu, žádné jiné vzdělání, přesto mě bez řečí vzali a svěřili mi dost náročnou věc, totiž navrhovat operační kódy počítačů. To si dnešní programátor nedovede ani představit, u nás se k ničemu podobnému nedostane, to se dělá někde v Japonsku nebo v Indii a musí se to akceptovat jako hotová věc. Tehdy měl ovšem každý počítač jinou sadu instrukcí, jiný formát dat, jiné registry. To znamená, že software byl navzájem nekompatibilní, ale problém je hlubší: každý počítač se navrhoval od samého začátku, z ničeho.

Taková situace, to byla výzva, nebývalá příležitost tvořit. Zároveň ale vedla k absurdním situacím: když se počítač začínal oživovat, museli jsme do něj nějak dostat třeba booststrap – sekvenci instrukcí, která po zapnutí začne zavádět operační systém. Jenže jak, když nemůžete ovládat vůbec žádné periférie? Jediná možnost je nastavit ručně bit po bitu, jeden klopný obvod po druhém. Člověk tím získal detailní znalost stroje. Proto mě taky nikdo nepřesvědčí, že dnešní počítače dovedou nějaké zázraky. Jsou to pořád klopné obvody. Jen je jich hodně.

Vy jste do VÚMS přišel v roce 1964, že? Co tam tehdy bylo za počítače? Tou dobou ještě neexistovala ani slavná IBM System/360…

Ne, neexistovala. První stroj, se kterým jsem pracoval, byl ŘIP 1000 – řídicí počítač pro průmyslové nasazení, proto to jméno. Nevyráběl se sériově, vznikly jen dva kusy. Později jsme vyvíjeli MSP 2, což byl menší počítač inspirovaný britským Elliotem 803. Ale nejdůležitější byl EPOS, později známý jako ZPA 600. To už byla daleko komfortnější práce, kde jsme mohli používat assembler, jehož překladač jsme si ovšem napřed sami museli napsat.

A později jste dělal na operačních systémech pro řadu EC.

Ano. Tyhle naše vlastní vynálezy – vlastní bastly, řekněme – nám zatrhli kolem roku 1968…

…to dává smysl.

Ale ne, to nesouviselo se sovětskou okupací. Již dřív se východní země dohodly, že se vývoj ve výpočetní technice sjednotí. A tehdy se zdálo, že IBM 360 je něco tak dokonalého, že to bude na věčné časy. Kompatibilní počítače se tedy začaly vyvíjet a vyrábět i v RVHP. Vypadá to jako rozumné, logické rozhodnutí. Háček byl v tom, že počítače IBM byly mimořádně složité a spoléhaly na to, že jejich hardware je velmi spolehlivý, že nebude selhávat. Takovou kvalitu RVHP produkovat nedovedla.

Vezměte si pevný disk: nikdo nevymyslel složitější disk než IBM s formátem „count-key-data“. Žádný software ho nikdy pořádně nevyužil, ale logiku disku to nesmírně zkomplikovalo. Tohle byl jeden z důvodů, proč jsme si vymohli – s dost velkým úsilím, musím dodat – že software neukradneme, že ho vyvineme sami.

Aby se kompenzovaly nedostatky poruchového hardwaru.

Ano. Tehdy byl běžný postup, že se software ukradl, vymazaly se z něj odkazy na IBM a všichni se tvářili, že je náš. Problém byl, když se něco porouchalo a konzole napsala „call your next IBM dealer“. S tím jsme se my trápit nemuseli. Psali jsme základní software s ohledem na časté výpadky a taky na to, že kapacity pamětí, disků a tak dále byly menší než v Americe. Tedy s vědomím všech omezení. Vzpomínám si, jaká událost to byla, když jsme poprvé viděli disk o kapacitě 100 MB…

Bulharský?

Ne, německý od Siemensu. Bulharské přišly později.

To jsme tak zhruba v sedmdesátých letech, že? Pak přišly osobní počítače. Zastihla vás ve VÚMS ještě tahle éra?

Tehdy platila vnitrostátní československá dohoda, že tyhle malé stroje se budou dělat na Slovensku, ale reálně to fungovalo tak, že když měl podnik devizy, dovezl základní desky a další součástky, doplnil to klávesnicí a obrazovkou – a vyráběl počítače. To jsme my nedělali. S PC jsem se potkal jen tím způsobem, že jsme ho připojovali jako terminál, psali pro něj software pro přenos souborů, pro ovládání obrazovky…

Rokem 1990 u nás skončil vývoj počítačů – tedy to, čemu jste se roky věnoval. Není to škoda? Samozřejmě, software se u nás vyvíjí dál, ale hardware už ne.

Vývoj počítačů neskončil jen u nás, skončil všude na světě s výjimkou několika firem, které si to mohou dovolit. Je zbytečné nad tím plakat. Naopak, je dobře, že to rozhodnutí u nás padlo včas. Byly země, které se snažily táhnout to dál a nastrkaly do toho spoustu peněz – zbytečně.

A s tím softwarem to není pravda, ten se taky už nikde nedělá, jen se pracuje s aplikacemi. Když programátor používá něco jako Java, to už je od hardwaru hodně daleko.

Vysokoúrovňové jazyky tady přece byly už v těch šedesátých letech: FORTRAN, PL/I, COBOL… Je to proti Javě opravdu tak velký rozdíl?

Ano, s těmi jazyky jsme pracovali. Jenže ne tak, že bychom v nich programovali – my jsme pro ně psali překladače!

Rozumím. Když vy řeknete, že se u nás nevyvíjí software, mluvíte o jiné hladině než většina ostatních lidí.

To je pravda. Uživatelé, to je jiná věc. Ale tehdy někteří z nich pořád ještě assembler uměli, třeba systémáci ve výpočetních střediscích, protože se bez něj občas neobešli. Třeba právě když hardware selhal. To dneska už asi není…

A rokem 1990 jste u počítačů skončil i vy, opustil jste je a šel dělat to, co jste nejspíš chtěl dělat odjakživa, ale nesměl. Nestýská se vám někdy?

Ne, opravdu ne.

Není to zvláštní? Přece jen, takový kus života…

To je pravda, ale sám jistě vidíte, že programování je doménou mladých lidí. Od jistého věku už člověk nestačí. Nemá tak odvážnou intuici, nemyslí mu to tak rychle. Ve vyšším věku pak bývalí programátoři většinou dělají nějaké šéfy. A to mě nikdy nebavilo.

Mění Facebook a podobné sítě nějak společnost, vztahy mezi lidmi?

Ano, určitě! Stejně tak, jako když se začaly tisknout knihy.

To byl velký zlom. Myslíte, že sociální sítě představují podobný skok?

Možná ano. Ale nejen ony samy, prostě internet jako celek. Kumulace dat a možnost v nich rychle hledat, to je přelomová záležitost. Google a všechny informace hned po ruce. Burza, kde se zadávají příkazy k obchodování automaticky a během milisekund. To je opravdu jiný svět. Ale největší změna spočívá v tom, že jsme stvořili zařízení, které člověku dovoluje velmi příjemně zabíjet čas. A víte, to by mě zajímalo, jestli to takhle zůstane. Myslím si – obávám se – že ano. Příjemné zabíjení času, to je ta největší aplikace ze všech.

Zatím to společnost jakž takž zvládá.

Ano, protože se máme dobře, žijeme pohodlně, máme spoustu vymožeností, které nám šetří čas, a ten pak pomocí jiných vymožeností zabíjíme.

To je hodně přesný popis, ale trochu smutný.

S tím se nedá nic dělat, tak to je. Ale doporučoval bych to pozorně sledovat, kam se to dál vyvine.

Vy se hodně věnujete Wikipedii. To rozhodně není zabíjení času.

Wikipedie je skromný pokus prosekat cestičky do té neprostupné džungle, kterou je internet. Cestičky, po nichž se jakž takž dá chodit. Vedou vás po pevné půdě, můžete se spolehnout, že tam nejsou úplné nesmysly. Google a Wikipedie, to je pevná půda. Všechno ostatní spíš slouží k tomu, aby to lidi oblbovalo.

Jak je vůbec možné, že Wikipedie funguje?

To je zvláštní věc. Každý, kdo se s tím konceptem seznámí poprvé, řekne, že to je nesmysl. Kdokoli tam může napsat cokoli! To přece nemůže dopadnout dobře. A vida, dopadá to poměrně dobře – právě proto, že je Wikipedie postavená tak volně. Když začínala, vytvořil vedle ní Larry Sanger, spolupracovník zakladatele Wikipedie Jimmyho Walese, konkurenční projekt Citizendium, kam nemůže psát kdokoli, kde jsou články recenzované a tvrdě se tam hlídá kvalita. A úplně to shořelo. Zatímco Wikipedie žije a je to dnes docela seriózní zdroj informací.

Myslíte, že to naznačuje, že lidé jsou v podstatě dobří?

No, tedy… ano. Je v tom ten pravý původní demokratický duch, který důvěřuje ostatním lidem. To je něco velmi amerického. Dělá mi to radost. U nás je problém v tom, že okruh přispěvatelů je malý, tím pádem mají různí cvoci větší váhu než v anglickém jazykovém prostředí, kde je veřejná kontrola daleko silnější.

Je to tím, že je nás málo, nebo tím, že jsme jiní?

Je to zákonem velkých čísel. Víc bych v tom nehledal. Česká Wikipedie není zas tak špatná, v některých oblastech je i lepší než anglická, ale spolehlivost je třeba hledat především v té anglické verzi.

V souvislosti s Wikipedií a Googlem se někdy říká, že škola je zastaralá instituce. Už ji nepotřebujeme, všichni se všechno naučí sami z internetu… Co na to bývalý ministr školství?

To je výraz naivní představy o tom, k čemu je škola. Mnoho lidí si myslí, že škola je k tomu, aby se člověk naučil násobilku, pravopis, Máchův Máj a tak dále. Starou bačkoru! Škola je místo, kde se lidé socializují. Kde se děti učí žít mezi cizími lidmi – a to ve speciálně připraveném prostředí, kde to s sebou nenese přílišná rizika. Namísto toho, abychom je vrhli rovnou na ulici. Tu socializaci musíte dělat na nějakém substrátu, a to jsou právě ty vědomosti, malování, hudba, tělocvik. Ale hlavním cílem je učit se žít mezi lidmi. Žít ve společnosti, kde platí pravidla, kde jsou si všichni jakž takž rovni. A tak dále a tak dále.

Ale nestálo by přece jen za to trochu omezit ten důraz na blanokřídlé a na posloupnost českých panovníků? Na mechanické vědomosti?

Ano i ne. Děti si na něčem potřebují cvičit paměť. Na čem, to je koneckonců vedlejší. Od lidí, kteří byli delší dobu ve vězení, jsem slýchal, jak vděční byli, že se ve škole naučili nějaké básně nazpaměť. Měli v nich něco, co je drželo nad vodou. Ale jistě se dá diskutovat o tom, co v obsahu výuky změnit. Jen musíme dát pozor, aby se přitom neztratil kánon, obecný a společný základ vzdělanosti.

Rád bych využil toho, že hovořím se zkušeným mužem a filozofem. Dovolím si zeptat se vás na něco, s čím si nevím rady. Dá se to formulovat takhle: Když se všichni máme tak dobře, proč nejsme šťastní?

No přece proto, že štěstí nevzniká tím, že se máme dobře! Rád v téhle souvislosti cituji Émile Chartiera: „Štěstí je odměna těch, kdo je nehledali.“ Neboli: Šťastný může být člověk jen tehdy, když si nevytyčí za cíl života být šťastný.

Jan Sokol
„Měl jsem jen večerní maturitu, žádné jiné vzdělání, přesto mě bez řečí vzali a svěřili mi dost náročnou věc, totiž navrhovat operační kódy počítačů.“