Vezměte si tu budoucnost, kterou se zabývá sci-fi. Kdo jste podobného věku jako já, nebo třeba i trochu mladší, určitě si vzpomenete, že tento žánr býval převážně optimistický. Popisoval budoucnost, kdy bude všeho dost, kdy všechny nemoci půjdou léčit, kdy bude lidstvo osidlovat vesmír. Zajímavé je, že v době rozděleného světa se obě tehdejší supervelmoci rozcházely skoro ve všem, ne však v optimismu ohledně budoucnosti. V sovětských sci-fi se lidé oslovovali Viktore Pavloviči a Nino Andrejevno, v amerických to býval kapitán Kirk a poručice Nyota Uhura, všichni ale cestovali v pohodlných kosmických lodích k planetám jiných hvězd, kde zakládali kolonie, vedli vítězné války a učili zaostalé mimozemšťany buď komunismu, nebo volnému trhu.
Dneska se k hvězdám nelétá, a pokud ano, pak jedině při útěku ze Země zdevastované válkou, pandemií a ekologickou katastrofou, to vše pokud možno najednou. Vládne nám postapo, což zní jako nějaká brutální tajná policie, ve skutečnosti však jde o pojmenování tohoto neradostného žánru: postapokalyptické příběhy. Věří ještě vůbec někdo, že lidstvo má dobré vyhlídky?
Budoucnost nemusí být taková, jakou si představujeme – většina předpovědí vždy selhala –, to ale neznamená, že na těch představách nezáleží. Vidiny katastrof jsou demoralizující. Proč se vůbec o něco snažit, když stejně skončíme v pustině po boku Šíleného Maxe, a to ještě v tom lepším případě?
Jistě, optimismus se nedá nařídit. Apokalyptické vize nespadly z nebe, částečně jsou odrazem reality a našeho víceméně kvalifikovaného odhadu dalšího vývoje. Přesto se mi zdá, že nad těmi lepšími budoucnostmi lámeme hůl příliš brzy. Zkusme si představit něco radikálního, nezvyklého a vlastně pobuřujícího: že to všechno může dopadnout úplně dobře, že naše děti, vnuky a tak dále čeká skvělá budoucnost. Myslím, že kdyby se ta představa ujala, přiblíží se aspoň o maličký kousek její uskutečnění. A když ji budete zastávat, velmi výrazně se odlišíte od ostatních. Zaujmete, budete k nepřehlédnutí. To také není k zahození, ne?
