Sir Clive v roce 1990 a jeden z jeho méně úspěšných vynálezů, skládací elektrické kolo X-Bike. Foto: Mark Sanders, Wikimedia Commons
Navenek vypadal jako obzvlášť laskavá verze stereotypního šíleného vynálezce. Režisér Alexander Armstrong, který o něm natočil dokumentární film, ho charakterizoval slovy „půl Einstein, půl Willy Wonka“ (ten z filmu Karlík a továrna na čokoládu) a sir Clive neprotestoval.
Bylo mu málo přes třicet, když vymyslel a začal vyrábět kapesní kalkulačku Sinclair Executive. Byl mezi prvními na světě, kdo s touto novinkou přišli, a úplně první, kdo vzal důsledně slovo „kapesní“ – v tomto směru by jeho tehdejší kalkulačky obstály i dnes, dokonce i mnohem výkonnější programovatelný model, jímž Clive Sinclair po nějakou dobu úspěšně konkuroval společnosti Hewlett-Packard. Byl to pro něj ale jen krok na cestě k tomu, co doopravdy toužil postavit. Roku 1980 uvedl na trh osobní počítač ZX80, následovaný vzápětí známějším a úspěšnějším ZX81. Tyhle počítače se nepodobaly ničemu, co svět elektroniky předtím (ani potom) poznal. Byly víceméně kapesní: ZX81 měřil 17 × 17 cm a vážil 350 gramů.
Toho se v tehdejší době dalo dosáhnout jediným způsobem, a sice úplnou absencí displeje. Když jste chtěli se ZX81 pracovat, připojili jste ho k anténnímu vstupu televizoru a měli jste displej, druhým kabelem k nahrávacímu vstupu kazetového magnetofonu, a měli jste náhradu pevného disku. Vypadalo to napůl geniálně a napůl směšně – prostě Willy Wonka. Ale fungovalo to. A když se roku 1982 objevilo ZX Spectrum, výkonnější, s lepším softwarem a mnohem lepší klávesnicí, fungovalo to ještě lépe. Slovo „kultovní“ se zneužívá až běda, ale jestli tohle nebyl kult, pak v osobních počítačích nikdy žádný neexistoval.
Ty věci nebyly levné, naopak. V Británii stálo ZX Spectrum v základní verzi sto liber, to vám ale přes propast času mnoho neřekne. Názornější bude připomenout, že v Československu se pod rukou prodávalo za částku odpovídající dvěma průměrným měsíčním platům. Případně dvanácti stům litrů benzinu. Přesto i u nás vyrostla subkultura spektráků, lidí, kteří na počítačích řady ZX sice hlavně hráli a vyměňovali si hry, ale také programovali. Někteří velmi dobře. Jedním z hlavních uzlů výměnné burzy programů a myšlenek byla pražská 602. základní organizace Svazarmu, jejíž pořadové číslo by vám mělo být povědomé: právě tam se sešli zakladatelé naší po dlouhou dobu nejvýznamnější softwarové firmy. Podobný vliv měly počítače řady ZX po celém světě. Ovlivnily celou jednu generaci.
Počítač, který pobláznil celou jednu generaci. Foto: Bill Bertram, Wikimedia Commons
Clive Sinclair byl tak trochu posedlý zmenšováním. Počítače řady ZX byly menší, než ve skutečnosti musely být, což vypadalo působivě, ale dělalo to potíže při psaní na klávesnici. (Pro psaní textů se ale tak jako tak skoro vůbec nepoužívaly.) Neubralo jim to na úspěšnosti, což se nedá říci o jeho kapesním televizoru TV80. Ten vypadal jako přístroj z bondovského filmu a neprodával se, stejně jako s kapesní televizí neuspěl vlastně nikdo nikdy před érou chytrých telefonů. Neprodávaly se ani Sinclairovy digitální hodinky, ani jeho osobní velká vášeň, jednomístná elektrická trojkolka C5.Kromě těch kalkulaček a počítačové řady ZX se vlastně ze Sinclairovy dílny neprodávalo nikdy nic. Nevadilo mu to. Hrát si a tvořit bylo pro něj důležitější než budovat obchodní impérium.
Ani při prodeji licencí neměl šťastnou ruku, takže na obrovském americkém trhu, kde se všechna ZX prodávala velmi dobře, nic významného nevydělal. Clive Sinclair byl samouk, ač vyrůstal a žil v Cambridge, tedy v univerzitním městě světového významu (a neváhal jeho jméno použít pro jeden z modelů svých kalkulaček, což bylo marketingově jistě užitečné). Školu opustil v osmnácti letech, mimo jiné proto, že jeho rodiče upadli do finančních potíží. Ale taky ho nebavila. Měl v sobě příliš mnoho podnikatelského neklidu. Vydělával si zásilkovým prodejem elektronických součástek i sekáním trávníků, psal články do popularizačních časopisů a příručky pro kutily. V tehdejší době byly tranzistor a polovodičová dioda pořád ještě novinkami, první integrované obvody byly učiněný zázrak, možností jejich využití se zdálo být nekonečně mnoho a všechny byly nové a nevyzkoušené. Elektronické součástky byly pro Sinclairovu generaci tím, co software pro tu následující – perfektní hračkou, na které se navíc dá vydělat.
Sinclairovo podnikání se zpočátku rozrůstalo, v polovině 80. let dosáhlo vrcholu a pak se zase začalo zmenšovat. V roce 1990 měl už jen dva zaměstnance. V roce 1997 zůstal sám jako na začátku.
Byl dvakrát ženatý, měl tři děti, hrál téměř profesionálně poker. Běhal maratony, psal povídky a básně. Byl členem Mensy, společnosti lidí s mimořádným IQ, a po řadu let předsedal její britské pobočce. Získal několik čestných doktorátů z dobrých univerzit a roku 1983 ho královna povýšila do šlechtického stavu. Právem – o dobré jméno Británie jako země, kde se vymýšlejí a vyrábějí chytré a užitečné věci, se zasloužil opravdu významně.
