Tohle město je neskutečně příšerné. Tohle město je neskutečně nádherné. To je bláznivá sinusoida pocitů, která vám běží hlavou, když jste v Rio de Janeiru. Pořád nahoru a dolů, jako samotné panorama města. Jedenáctimilionová brazilská metropole na pobřeží Atlantského oceánu, kterou proslavil po celém světě karneval, samba, fotbal a pláže, vám servíruje surový a ryzí, příšerný i nádherný svět.

Sao Paulo

První facku dostane Evropan už v Sao Paolu. Nejlidnatější město na jižní polokouli je zběsilý a hektický tavicí kotel. Klikaté ulice přeplněné auty, špinavé parky, měsíce neuklizené odpadky. Minimum historických staveb. A když už dorazíte k té nejzásadnější, Catedral da Sé, leží přímo před ní na chodníku stovky lidí v zuboženém stavu. Trosky, feťáci a alkoholici, kteří se přijeli před světem schovat přímo doprostřed téhle anonymní megapole. Povalují se na chodnících, na schodech, v přilehlém parku, v samotném chrámu.

Rio přece musí být jiné, pomyslíte si, Vždyť na všech těch cestovatelských fotkách vypadá tak úžasně. Cukrová homole, socha Krista, Copacabana, Ipanema, Maracaná. Neskutečné pobřeží. Ale už příjezd do města vás rychle vyvede z omylu. Projíždíte nevzhlednými sídlišti, jedna chudinská čtvrť střídá druhou, všechno je neuspořádané, divoké, pokreslené, rezavé, polorozpadlé. Autobusové nádraží je jako špatný sen. Místní doprava také, autobusy vězí v neuvěřitelně dlouhých kolonách. Absolutně nepochopíte, jak tohle město dokázalo uspořádat fotbalové mistrovství světa a následně olympijské hry. Ale pak? Uprostřed klení a přemítání nad všemi špatnostmi brazilského národa vás autobus dopraví na Copacabanu.

Favela, Rio de Janeiro, Brazílie

Čekáte horko a žár. A ono tomu tak opravdu je. Party chlápků si žonglují fotbalovými míči, aniž bych jim dlouhé minuty spadl na zem. Dámy se opalují v uzoučkých tangách. Děti staví hrady z písku. Ve vlnách vidíte pár surfařů. Ze stánků voní kukuřice. Pláž je mimořádně dlouhá i široká a na jejím konci máte fantastický výhled na skalnatý brd Pao de Acucar. Lehnete si a rázem milujete Rio. Počkáte do západu slunce a fotíte si, stejně jako všichni, oranžový kotouč zapadající mezi dva vrcholky Arpoadoru. Dechberoucí představení.

O chvíli později stoupáte se sevřeným žaludkem stále užšími uličkami do svého ubytování, které jste si pohříchu objednali přímo uprostřed favely. Chudinského slumu. Mělo nás varovat, že na bookingu nebyly recenze. Ale když jsme viděli tu cenu a ten balkon s výhledem na legendární pláž Ipanemu, zachovali jsme se jako Brazilci. Nic jsme neřešili. Teď si nás zvídavým pohledem měří místní výrostci, kteří nejsou zvyklí, že by do těchto končin někdo zavítal. Favela je město ve městě. Nejsou tu obchody, restaurace, nejezdí sem městská hromadná doprava. Když chcete nahoru, nabízí se vám neoficiální mototaxi. Ale hlavně – nejde tady spát. Protože jednu noc duní taneční hudba, druhou někdo seká hlavy slepicím, třetí vám někdo šeptá přímo pod okny bez skleněných výplní, čtvrtou slyšíte projev místního věřícího zakončený dobře půlhodinovým opakováním aleluja. Každou noc přemýšlíte, že už zítra odtud zmizíte. A každé ráno sedíte u snídaně na balkoně a pozorujete překrásnou přírodní scenérii s oceánem. Místní ubytovatelka Nelha, která s vámi komunikuje výhradně přes Google Translator, vás uklidňuje, že místní moc dobře vědí, že jsme u ní. Říká, že kapky krve před ubytováním nejsou od lidí. Máte tendenci jí to věřit, zatímco její rozkošná osmiletá dcerka jezdí po balkoně úplně bezstarostně na skejtu.

Favela, Rio de Janeiro, Brazílie

Druhý den po příjezdu se obloha zatáhla a my jsme vyrazili prozkoumat město. V neděli je to absolutní nesmysl. Jsou zavřené obchody i restaurace, ulice jsou vylidněné. Jen pár bezdomovců spí na kartonových krabicích a v parku se prohánějí kapybary, přerostlé myši. Jen na Maracaná míří sedmdesát tisíc lidí, aby viděli místní derby mezi Fluminense a Flamengem. Atmosféra na fotbalovém svatostánku byla úžasná, plná hlasitých chorálů a dýmovnic, zato fotbal podivný, rozhodně žádná samba. Když odjíždíte ze stadionu metrem, je to zážitek svého druhu, protože hned dvoje dveře soupravy se nepodařilo kvůli naštosovanému davu zavřít. Místním to nevadí, dál zpívají v jedoucím metru chorály a aspoň to pěkně profukuje.

Cristo Redentor, Rio de Janeiro

Další den je všechno zase úplně jinak. Hřeje slunce, obloha je vymetená do dokonalého azura, opálení Brazilci se na vás na každém kroku zubí. Paprsky vás vyhřívají na pláži Ipanema i při cestě k ikonické Cristo Redentor, soše Krista Spasitele. Cesta na sedm set metrů vysoký kopec Corcovado je považována za absolutní „must“ pro všechny návštěvníky Ria, což z vláčku, který vás veze nahoru, i samotného pobytu pod sochou dělá trochu otravnou záležitost. Neustále se prodíráte davy turistů. Ve vzduchu sviští selfie tyče a každý se snaží do obrázku vměstnat celé třicet metrů vysoké dílo Paula Landowského a Carlose Oswalda, což z balkonu není úplně jednoduché. Ovšem, podíváte-li se opačným směrem, než je majestátní Ježíš s roztaženýma rukama, vidíte fascinující panorama města plné vrcholků. Znovu žasnete, co tu příroda dokázala vykouzlit. Znovu milujete Rio.

Ilha Grande — Ráj nekončícího klidu

Do chvíle, než přijde soumrak. A ulice u pláží se promění v místo, kde člověku není úplně dobře po těle. Policejní majáky jsou v neustálé permanenci, houkají sanitky. Je to chvíle pro kapsáře, pouliční gangstery. Šance pro chudé, jak obrat bohaté turisty o fotoaparáty a peněženky. Co chvíli se k nám někdo přikloní a nabídne kokain, trávu nebo parfém. Rozezní se dunivá hudba z diskoték, ale nemyslíte si, že jít tam je právě teď ten nejlepší nápad.

Lanovka na cukrovou homoli, slavnou Pao de Acucar, je trošku snesitelnější obdoba výletu k soše Krista. Méně lidí, více místa a podobně mimořádné výhledy na celé fascinující pobřeží. To je jedním slovem neuvěřitelné. Kdyby Rio nemělo nic jiného, musíte ho umístit na svůj cestovatelský seznam. Ale ono má. Má elektrizující atmosféru, neustále vás dostává na pokraj vašich emocionálních nálad. Zatímco uprostřed Evropy hledáte zážitky, které by vás vytrhly z poklidné letargie života; tady toužíte po chvíli klidu uprostřed nekonečné živelnosti. Tu najdeme až ve chvíli, kdy favelu i celé město opouštíme. Ráj nekončícího klidu jsme našli na Ilha Grande, ostrově vzdáleném hodinu cesty jižně od Ria. Nejezdí tu auta, malé opičky snídají společně s vámi a hlubokými lesy chodíte na liduprázdné pláže. Tak přece není Brazílie jen bláznivá. Tak přece umí být jen nádherná.