Na různé aspekty každodenní praxe demokracie, třeba zda u lidí při jejich volbě rozhoduje minulost politiků, jejich členství v KSČ nebo spolupráce s StB, nebo jak podle nich funguje současný stát. Zklamalo mě, že když jsme položili otázku, co si volně asociujete se svobodou a demokracií, lidé reagovali, že „nefunguje“ nebo „v tom máme ohromné rezervy“. Jenže se také ukázalo, že lidé vlastně přesně nevědí, co je to svoboda. Často ji spojovali s nařízením nošení roušek a respirátorů, přitom my reálně užíváme obrovských výhod demokracie – můžeme založit politickou stranu, vycestovat nebo založit svůj časopis a nikdo nám nebude bránit. Průzkum ukázal, že je tady živná půda, ze které může vzejít diktátor, někdo, v jehož prospěch jsou lidé ochotni vzdát se svých práv, jen aby nastolil „pořádek“.
Protože nás zajímá vztah společnosti k minulosti, co si lidé představují pod tou zprofanovanou frází „vyrovnávání se s minulostí“. Lidé se dokážou identifikovat s vlastní osobní a rodinnou historií – že děda a babička nebo rodiče něco prožili. Ale je tu i národní historie, evropské dějiny a my jsme – ať chceme nebo ne – její součástí. Jak říkal Jan Patočka, na minulosti je nejzajímavější, že přináší odpovědnost, ze které se nedá vysvléknout, je s vámi všude přítomna. Mého tátu pronásledovali, zatýkali a šikanovali estébáci, protože podepsal Chartu 77. Je to moje rodinná historie, ale tvoří také onu národní minulost. Jsme národem Švejků? Nebo se identifikujeme například s vojáky Gabčíkem a Kubišem? S druhou světovou válkou to máme celkem vyřešené. Horší je to s komunismem. KSČ prošlo za těch čtyřicet let čtyři až pět milionů lidí. V podstatě skoro každá rodina měla nějakého komunistu. Je toto naše identita? Nikdo se nemůže tvářit, že se ho minulost před rokem 1989 netýká. Náš průzkum ukázal, že nám na minulosti záleží. A že se tento národ shoduje na dvou věcech: že si lidé, kteří se zasadili o svobodu před rokem 1989, zaslouží úctu a že musíme mnohem víc učit o totalitních režimech na školách.
Pomstít se? Vůbec ne. To mě nikdy nenapadlo. Když jsme Post Bellum, projekt Paměť národa, zakládali, tak jsme byli vedeni myšlenkou zachránit příběhy, než zmizí. Jako spousta kluků jsem četl vojenské knížky o druhé světové válce a pak jsem jako redaktor rozhlasu potkal generála Tomáše Sedláčka, důstojníka z východní fronty druhé světové války, kterého komunisté poslali na pětadvacet let do vězení. V ten moment si uvědomíte, že stojíte před legendou. Cítil jsem jen obyčejnou novinářskou potřebu poprosit ho o rozhovor. Pamatuji si z té doby před dvaceti lety, jak jsem se tetelil, když mi generál František Fajtl řekl, ať se stavím k němu domů, že mi bude vyprávět. Měl jsem možnost mluvit s tak úžasnými lidmi! Dnes už je většina z nich mrtvých, ale mám na ně ohromné vzpomínky. Vnímal jsem to jako životní příležitost, generační úkol. Byl to tedy čistě novinářský počin. Nic v tom jiného nehledejte.
Mohl bych na vás spustit taková ta omílaná hesla, jak národ, který si neváží svých hrdinů, je nebude mít, až je jednou bude potřebovat. Někdy mě tyhle fráze baví, někdy jich mám plné zuby. Někdy se cítím být tlačen třeba otázkami na besedách do toho, abych ty příběhy zobecnil do nějaké velké myšlenky, která mě hnala, ale zklamu vás. Žene mě prachobyčejná lidská zvědavost a radost z dobře udělané novinářské práce – že objevíte zajímavý lidský příběh, strávíte s tím člověkem nějakou dobu a pak ho vyprávíte ostatním. Příběh nahráváme, zpracujeme a zpřístupníme ostatním. Žene mě vědomí, že to prostě má smysl. Některé osudy jsou tak neuvěřitelné, šílené, dojemné, že kolem nich nemůžete jen tak projít. Cítím, že v nich je něco velkého, moudrého a národního. Ti lidé vypráví o vlastenectví. Nejedná se však o nenávist k jiným národům nebo menšinám, jak nám chtějí vnucovat někteří populisté. Vlastenectví, v podání lidí, co za tuto zemi a svobodu nasazovali život, se opírá o lásku k vlastní zemi a ke všem těm úžasným lidem, které tento národ zrodil. Člověk by byl smutný, kdyby tenhle národ viděl jako zatuchlou bečku plnou bývalých estébáků, komunistů, veksláků a různých vychcánků. Není to tak. Jsme evropský kulturní národ s úžasnými příběhy o velikém zápase za svobodu a lidská práva.
Některé příběhy opravdu těžké jsou a mění vám pohled na svět. Ale všem, na které dopadá skepse, radím, zajděte před pražský kostel svatého Cyrila a Metoděje a koukněte se do krypty. Sedm československých parašutistů tady za války vzdorovalo stonásobné přesile. Za dvacet let existence Paměti národa znám opravdu hodně různých příběhů, ale rád si připomínám právě ten z 18. června 1942. Nacistické ozbrojené složky uzavřely oblast, sedm hodin se tam střílelo. To místo mám rád, přijde mi úžasné, že jsme měli hrdiny, kteří takto statečně bojovali až do konce. Mohli se vzdát, ale řídili se vojenskou přísahou a přesvědčením, za které položili život. Právě před tímto kostelem si sem tam dávám sraz s lidmi, co chtějí besedu o Paměti národa. Přemýšlíme nad tím, že se vám dějiny kvůli vašemu nezájmu mohou vyhnout, nebo nad tím, za co bychom byli ochotní bojovat a umírat dnes.
V našem obýváku, kde se kdysi pořádaly bytové semináře, měl táta bustu plešatého pána. Nevěděl jsem, kdo to je, neštymoval mi s nikým, protože ve škole jsme se učili o jiných. Jednou jsem se zeptal, kdo to je, a táta mi řekl, že Masaryk. A že jednou se o něm zase budu učit. Takže ano, rodinné prostředí vás formuje i takovými detaily, jako je plešatá busta Masaryka. U nás byl pořád někdo na návštěvě – příbuzní nebo studenti, co k nám chodili a studovali Patočku. Filozofickým řečem na těch bytových seminářů jsem nerozuměl, ale vybavuju si vousatého veselého pána, který si mě vždycky bral na klín a maloval mi obrázky svatého Mikuláše. To byl Tomáš Halík. Pak taky člověka, který měl takovou velkou pusu, a já jsem veselejšího muže nikdy nezažil. To byl zase právě Václav Vaško, bývalý mukl, kterého strašně týrali za války i komunismu, rozdělili mu rodinu a násilím ji drželi od něj. Až zpětně si vybavuju, s kým vším jsem se jako dítě potkával.
Jsou to spojité nádoby. Každá rodina má nějakou atmosféru, vychovává vás v nějakých hodnotách a dialogu, což je podstatné pro to, aby se člověk v dospívání rozhodl, jestli chce třeba studovat, číst knížky, poznávat svět, jít hlouběji, nebo jestli se třeba zaměří na vydělávání peněz a užívání si jich. Škola i rodina má vytvořit rámec k tomu, aby každý člověk toužil po poznání a vzdělání.
Je 20. století dějepis?
Škola musí vytvořit pluralitní a nestranný prostor, kde je možnost vést s dětmi dialog. Umožnit jim přemýšlet svým osobitým způsobem a zároveň jim pomoct hledat různé prameny a pohledy. 20. století je pro vzdělání ohromné téma. Je to historie, ke které se ale musí přistupovat jinak než ke středověku. Nudnou výuku letopočtů můžeme obohatit skutečným svědectvím těch, kteří to zažili. Paměť národa nesbírá jen vzpomínky veteránů, někdejších politických vězňů, ale i vyprávění bývalých komunistů, estébáků či lidí, co stáli na druhé straně barikády. S příběhy je potřeba pracovat, ne je jen vyprávět, ale pokládat otázky. Třeba k holokaustu. Co se to stalo s lidmi, že dopustili něco takového? Proč mnozí z těch, kteří přežili koncentrační tábory, vstupovali do KSČ a podíleli se na komunistické totalitě? Příběhy vám pomohou porozumět kontextu, pojmenovat důvody.
Spolupracujeme s nimi na všech možných úrovních, přičemž nejvíc energie vkládáme do programu Příběhy našich sousedů. Je to projekt, který, než vůbec začne, musí projít dlouhým schvalováním. Musíte ho totiž projednat se starostou, s vedoucím úředníkem pro základní školy ve městě, získat jejich podporu, ucházet se o grant, ze kterého pak částečně financujete nahrávací techniku pro školy a mzdu pro učitele, kteří se projektu většinou věnují nad rámec výuky. Jde o badatelskou projektovou výuku, půlroční program – na školách vytvoříme týmy žáků osmých a devátých tříd, které objevují příběh z okolí. Může jít o prarodiče, souseda. Děti se svým učitelem a často i naším koordinátorem jdou daného pamětníka navštívit, zaznamenají jeho vyprávění a pak s nahrávkou dál pracují. Navštíví archiv, zpracovávají příběh pro rádio nebo televizi, něco musí ověřit, na něco se musí doptat. Snaží se z toho dát dohromady celistvou výpověď, kterou pak prezentují. Skoro vždycky je to tak, že nám děti vyrazí dech, jak jdou do hloubky. Naučí se přitom dost důležité věci, třeba, že udržet tým není žádná legrace, že se vyplácí poctivý přístup, neodbývat věci a ověřovat.
Proměňuje se to. Před 15 lety bych vám řekl, že je to katastrofa, učitelé opravdu končili rokem 1945 a to v tom lepším případě. Dnes je to na mnohých školách lepší, záleží na učitelích, to oni jsou klíčem ke změně. Mě osobně učil dějepis před třiceti lety profesor, který si sedl za katedru, otevřel učebnici a postupně ji doslova četl. Šílená nuda. Za poslední roky se ale spousta věcí podařila, je k dispozici řada zajímavých metodických projektů včetně našich Příběhů 20. století nebo Příběhů našich sousedů. Jsou to projekty, které do škol přinášejí archivy, fotky, videa a osobní vzpomínky. Jen je podstatné s nimi šikovně pracovat.
„Škola musí vytvořit pluralitní a nestranný prostor, kde je možnost vést s dětmi dialog. Umožnit dětem přemýšlet svým osobitým způsobem a zároveň jim pomoct hledat různé prameny a pohledy.“Mikuláš Kroupa
Z příběhů, jako je ten Věry Sosnarové, se mi špatně spí. Jistě, občas na něco takového narazíme, ale ne v tak divoké podobě jako u ní. Ona si vymyslela opravdu hodně věcí, které se navíc daly dost těžko ověřit. Podařilo se to odhalit jen díky velmi zkušeným lidem, kteří od začátku pochybovali, třeba Vladimíru Bystrovovi. Já sám jsem jí, přiznám se, dost věřil, i když jisté okolnosti mi přišly divné. Ale Adam Hradilek pak naštěstí přišel s doklady z ukrajinských archivů, které její lži jednoduše prokázaly. Jsou případy, kdy si člověk nějaké epizody ze svého vyprávění opravdu vymyslel, z Paměti národa znám takové dva. Důvody k výmyslům jsou někdy snad i pochopitelné. Sice praštěné, ale pochopitelné.
Ano, řešíme to dvacet let. Když otevřete na stránkách Paměti národa nějaký příběh, tak první věty znějí: „Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru… Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte nás.“ V některých textech, například u Jana Horala nebo Věry Sosnarové, rovnou píšeme, že historikové doložili, že to tak nebylo. Lidé, spíš než by lhali, mají někdy trošku přehnanou představu o své vlastní historické roli. Nicméně ti opravdoví hrdinové jsou neskutečně skromní, mýlí se jen v nepodstatných detailech. Pamatuji si, jak si například generál Fajtl při natáčení nemohl vzpomenout, kdy začala druhá světová válka. Vstal a řekl, že si musí vzít vlastní knížku, aby se na to podíval. To jsou limity orální historie. Paměť má nějakou zvláštní spojitost s naší hlavou, srdcem a svědomím. Snaží se ulehčit, to špatné zahaluje, to dobré nostalgicky vystupuje. Není nijak neobvyklé, že paměť se ráda vytrácí darebákům, naopak lidé, kteří mají čistý štít, vyprávějí často do až neuvěřitelných detailů. Platí, že se paměť a svědomí, jako každý sval, musí posilovat.
Například tak, že se nepřekračují věci, u kterých člověk ví, že je udělal špatně. A nesnaží se, aby takzvaně vyhnily, ale přizná vinu a druhému se omluví, pokusí se o smíření. Myslím, že člověk může napravovat i dost dávné věci. A i když před něčím dávno zbaběle utekl, neměl by to nechat být. Jak člověk začne být lhostejný k vlastnímu svědomí, začne mu tenhle sval odumírat.
Přeneseně vlastně ano, ale víc než o národní smíření jde o poznávání 20. století. Někdy před pěti lety jsme si řekli, že nemůžeme všechno dělat jen z Prahy. Máme tu základnu, velký tým lidí, studio a kancelář, ale chceme sbírat vzpomínky lidí v regionech a o to se nejlépe postarají místní. Tak vznikl nápad založit pobočky Paměti národa, dnes jich už je osm. A teď pracujeme na něčem opravdu velkém, říkáme tomu Instituty Paměti národa. Chceme v místech, kde působíme a sbíráme vzpomínky, vytvořit jakési meeting pointy, stálou moderní expozici, ne vitrínové muzeum. Instituty budou žít vzděláváním a setkáváním lidí a budou vyprávět strhující formou a nejmodernějšími projekčními technologiemi příběhy. Vejdete třeba do bývalého krytu letecké ochrany v olomouckých hradbách a my vás přeneseme do velikého dramatu třeba právě v bitvě o Británii nebo do jáchymovského lágru. Chceme vybudovat místa, kde se budeme moct k přemýšlení nad moderními dějinami setkávat. Zřídili jsme k tomu národní sbírku, protože na rozjezd potřebujeme minimálně deset milionů korun. Nyní máme kolem dvou a půl milionu, roste to pomalu, ale přece, a já tomu moc věřím.
Začínal jako rozhlasový novinář, později působil v české redakci BBC World Service, příležitostně publikuje i v jiných médiích. Roku 2001 založil Post Bellum, které vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století. Stěžejním projektem Post Bellum se proto stala Paměť národa, sbírka vzpomínek konkrétních osobností, fotografií, deníků a různých archiválií z období totalit 20. století. Zahrnuje příběhy válečných veteránů z 2. světové války, přeživších holokaust, odbojářů, vyprávění politických vězňů, představitelů disentu, příběhy novodobých vojenských veteránů, představitelů národnostních menšin, ale také těch, kteří se stali součástí represivních složek totalitních režimů – Státní bezpečnosti či KGB.
