„Chceme tam, kde působíme a sbíráme vzpomínky, vytvořit jakési meeting pointy, stálé expozice, maličká muzea totalitních režimů. Když ale říkám muzea, nemyslím to tak doslova, jde nám hlavně o to mít moderní expozici, místo pro setkávání, vzdělávání a debatu o všem, co naši českou současnost ovlivnilo,“ líčí Kroupa.
Organizaci Post Bellum se povedlo získat peníze od Technologické agentury České republiky, díky kterým bylo možné vyvinout prezentační technologie, s jejichž pomocí se budou návštěvníci jednotlivých institutů moct s informacemi seznámit moderní formou. Přes léto se tato zařízení testovala v Plzni a od konce listopadu už budou k vidění v první skutečné pobočce Institutu Paměti národa v Pardubicích.
Další by měly vzniknout v Brně a v Olomouci. To, jak rychle to bude, ale záleží na vyjednáváních se samosprávami jednotlivých měst a také štědrosti soukromých dárců nebo firem. Právě na ně se Post Bellum při budování institutů spoléhá. „Jsme schopni zajistit jejich program a výstavní technologie, ale nedokážeme všude platit dlouhodobé nájmy. Proto se zaměřujeme na vyjednávání s městy, zda by nám mohla poskytnout prostory v rámci svých současných nebo chystaných kulturních institucí. Jiná možnost je samozřejmě využití prostor v soukromém vlastnictví například některé z firem,“ popisuje Kristýna Bardová, která má na starost komunikaci organizace Post Bellum.
Na druhý případ, tedy využití soukromých prostor, by mělo dojít v Plzni. V Brně bude institut sídlit v jednom ze starých radničních domů a v Olomouci pro změnu v protiletadlovém krytu z 50. let. Vybavení a rozjezd jednoho takového „muzea“ přijde podle současných odhadů na 5,5 milionu korun.
„První naše centrum v Pardubicích se bude nacházet ve zrenovované pasáži v centru města. Každý prostor bude unikátní a něčím svébytný a samozřejmě doufáme, že otevření toho prvního povzbudí dárce z jiných regionů, aby se zasloužili o ten svůj vlastní,“ podotýká Bardová.
Tvůrci se inspirovali velkými výstavními projekty, jako je berlínská Topografie teroru nebo varšavské Muzeum varšavského povstání. Nechtěli se ale pouštět do jednoho megalomanského projektu. Na to je podle Mikuláše Kroupy v Česku už pozdě – pokud se to mělo stát, mělo to být prý krátce po revoluci a změně poměrů. Teď je podle něj spíš prostor na budování komunitnějších center.
„I my potřebujeme svoje hrdiny připomínat a ukazovat, že si jich vážíme. Zároveň ale potřebujeme místo k fyzickému setkávání a debatě. Naše výhoda je v tom, že nestavíme nic na zelené louce. V regionech už nás znají ze škol, máme tam svoje lidi,“ podotknul Kroupa.
Jednotlivé instituty by se měly stát také kontaktním místem pro různé školní programy, které už teď Post Bellum a jeho lidé zaštiťují. Fungovat by to mohlo i tak, že sem budou jednotlivé školní třídy při probírání specifických témat v dějepisu nebo základech společenských věd chodit přímo na výuku. „Doteď jsme byli hodně virtuální. Teď nám jde o to, aby si lidé Paměť národa ztotožnili s něčím, čeho se lze dotknout, kam si zajdou za strhujícím zážitkem, koupit knížku nebo si jen dát kávu,“ uvedl Kroupa.
