Loading...

Nebaví mě spát

MUDr. Tomáš Šebek (*1977) je chirurg. Nyní působí v Nemocnici Na Františku v Praze, má za sebou také zkušenost z irského Dublinu, kde byl vedoucím lékařem národní spinální jednotky. Nyní se specializuje na laparoskopické výkony v oblasti břišní dutiny. Angažuje se v organizaci Lékaři bez hranic, zúčastnil se již pěti misí: dvakrát Haiti, dvakrát Afghánistán a naposledy Jižní Súdán. Vedle toho je členem správní rady rakouské pobočky a dále členem kongresu ženevského operačního střediska Lékařů bez hranic. O svých zkušenostech ze zahraničních misí vydal dvě úspěšné knihy. V roce 2004 založil společnost, která dnes provozuje odborný portál www.prolekare.cz a českou internetovou jedničku v kategorii zdraví www.ulekare.cz. K jeho koníčkům patří triatlon a sportovní létání. Spolupracuje s konferencí TEDx Prague. Je ženatý, má tři děti.

Tomáš Šebek

Tomáši, čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?

Strojvůdcem! Táta pracoval celý život na železnici. Začínal jako strojvedoucí a do důchodu šel jako drážní ekolog. Na exhibičních jízdách občas řídil parní lokomotivy a bral mě s sebou. Pamatuju si, jaký dojem na mě dělal ten obrovský silný stroj, písty a ojnice, zkrocená energie.

Pak ses ale stal chirurgem. To je pro mne daleko exotičtější profese. Ani nevím, jestli si ještě umíš představit, jak cizí a děsivá věc to je pro laika: rozříznout tělo, sáhnout dovnitř, vědět, co udělat… Pro normálního člověka nepředstavitelné. Jak se dá ta hranice překročit?

To je dobrá otázka. Opravdu si nejsem jist, jestli si ten laický pocit ještě dovedu vybavit, ale je mi jasné, že skutečně jde o hranici. Nedá se přes ni dostat najednou, ale jedině postupně. Malými krůčky. Nacvičovat, trénovat, pomalu se dostávat dál a dál pod dohledem zkušenějších. Trvá to dlouho a člověk se nejen naučí, co je třeba, ale zvykne si. Získá sebedůvěru a zabydlí se v tom novém světě.

Jsou tedy lékaři jiní? Změní vás studium medicíny psychicky?

Ale ne, jsme normální… je to prostě řemeslo. Dovednost a znalost jako v každé jiné profesi, žádná mystika.

Pak jsi udělal další krok a začal jezdit na mise MSF, tedy Lékařů bez hranic. Krok do rizika, do nebezpečí života, chození po hraně.

A to zas není pravda. Žádné mimořádné riziko v tom nevidím, je to v zásadě pořád stejná práce, jen v jiných podmínkách. Rozhodně si nepřipadám jako dobrodruh nebo hazardér.

Opravdu? Když člověk čte tvé blogové zápisky, tvé knížky, napadne ho, jestli třeba nemáš trochu snížený pud sebezáchovy. Nebo tak něco.

Nemám. Podívej, jedna věc je natáhnout si přes sebe lano a bez jakékoli zkušenosti skočit z mostu. Druhá věc je najít si dobrého trenéra na bungee jumping, připravovat se krok po kroku, rozumět tomu, znát možná nebezpečí… a nakonec pokud možno stejně neskočit, protože to je riziko, které je zbytečné. Když se pouštím do nové věci, chci o ní vědět všechno od A do Z: v jakém kontextu se to pohybuji. Když si sednu do akrobatického letadla, chci mít vedle sebe zkušeného kopilota, který dokáže zachránit situaci, kdybych omdlel nebo udělal zásadní chybu. Až po mnoha hodinách tréninku si pak troufnu sám a třeba i později, než by bylo nutné, když bych to bral jen podle pravidel udílení licencí. Musím sám cítit, že už na to stačím. Riziko se zvládá cvičením, obrovským počtem hodin, po které se ně nějakou činnost připravuješ, učíš se od zkušenějších, kteří tě vedou za ručičku, občas tě seřvou. Jen tak se dá překročit zdánlivě nepřekročitelná hranice. Jenom takhle. Navenek to pak vypadá, že to bylo skokem z nuly na sto. Ale mezitím se odehrálo devadesát devět malých kroků, které nejsou vidět.

Lékaři bez hranic / Médecins Sans Frontières jsou mezinárodní humanitární organizace, která poskytuje odbornou zdravotnickou pomoc lidem v ohrožení a v případě krizí. Organizace byla založena v roce 1971 skupinou francouzských lékařů a novinářů, kteří měli přímou zkušenost s hladomorem v Biafře. Zdravotnickou péči v téměř 70 zemích světa poskytují s pomocí téměř 3 000 mezinárodních a 34 000 místních spolupracovníků.

Jestli promineš hloupou otázku – proč děláš konkrétně mise MSF?

Je přece přirozené, že hodně lidí chce nějak pomoci světu nad rámec svých povinností. Nepřipadám si v tom nijak výjimečný. Něco od světa dostáváme a je dobré mít možnost vrátit to. Dá se to dělat mnoha různými způsoby, já si vybral tenhle. Láká mě pracovat v jiných než domácích podmínkách, cestovat, poznat nové prostředí, seznámit se s novými lidmi. Když jsem poprvé slyšel starší kolegy o jejich zkušenostech s MSF, hned jsem věděl, že to je něco pro mě.

Dají se zkušenosti z misí nějak uplatnit v domácích podmínkách?

Naštěstí moc ne. Já osobně tam dělávám zejména válečnou chirurgii ... tady by analogií mohlo být nějaké velké traumacentrum,kam vozí rozsekané motorkáře, ale to teď není moje práce. Tam to taky nestojí na jednotlivci, k takovému pacientovi se v normálních podmínkách seběhne celý tým, kde má každý přesně vymezené úkoly. My na misi často naopak musíme reagovat v situaci, kdy vám přivezou během hodiny desítky lidí s těžkými a život ohrožujícími poraněními, ale v týmu je desetkrát méně zdravotníků, než co znám z domova. Válečná zkušenost je u nás nepoužitelná. Jak říkám, naštěstí.

Pokud vím, k chirurgické práci patří držet se nacvičených postupů, vyhýbat se pokud možno improvizaci, dbát na přesnost. V polních podmínkách je nejspíš nemožné právě tohle zajistit, že?

Někdy ano, častěji ne. Je pravda, že máme zaběhané postupy rádi, kde to jde, snažíme se jich držet, protože je to tak pro pacienta nejbezpečnější. Ale vždycky mohou nastat nové a nečekané situace. Vždycky musí být lékaři, kteří dokážou opustit prošlapanou cestu a najít jinou. Někdy se z ní může vyklubat ta známá Cimrmanova slepá ulička: tudy ne, přátelé! A doufat, že i tak to pro pacienta dobře dopadne ... Proto i v medicíně děláme studie, kde se nové postupy testují. V chirurgii tak vznikly třeba laparoskopické operace – méně invazivní, tam se do břicha už nestrkají ruce, pracuje se se speciálními nástroji. Díky výzkumu dnes mohou borci jako Pomahač dělat rekonstrukce obličeje. A naopak jeho pak následovat další plastičtí chirurgové. A tak dále.

„Je přece přirozené, že hodně lidí chce nějak pomoci světu nad rámec svých povinností. Nepřipadám si v tom nijak výjimečný. Něco od světa dostáváme a je dobré mít možnost vrátit to.“

Já k téhle elitě samozřejmě nepatřím, se mnou je to jinak. Na misích MSF se vracím do role univerzálního chirurga, který se nespecializuje na oko, slinivku či cokoli jiného, ale zabývá se pacientem od hlavy k patě. Řekněme pětaosmdesát procent toho, co tam dělám, jsem už dělal někdy dřív, těch zbylých patnáct vyžaduje improvizaci, odvahu… a štěstí.

Taky je to jistě otázka vybavení a podmínek.

Samozřejmě. Před několika týdny jsme operovali hlavu uprostřed pouště, kde není k dispozici skoro nic. Bez rentgenu. To je myslím docela velká věc. V domácích podmínkách je k tomu zapotřebí minimálně CT, někdy MRI. Jenže když to není, musí se o to víc zapojit ruce a hlava. A kus štěstí.

Neznamená to vlastně, že je standardní západní medicína přehnaně úzkostlivá?

Může to tak vypadat, ale lepší je vůbec to nesrovnávat. Já mám respekt k univerzálnímu přístupu i vysoké specializaci. Ta zas zachraňuje životy v případech, kdy by to před třiceti, čtyřiceti lety – a někdy třeba i před pěti – vůbec nešlo a pacient by neměl naději. Kdybych měl jít sám na operaci srdce, taky budu chtít, aby to dělal kardiochirurg, který má co největší zkušenost a nejlepší výsledky právě v téhle specializaci, ne nějaký Šebek…

Ty máš vůbec ve zvyku sám sebe zlehčovat, když neřeknu přímo shazovat. Žádný všemocný pan doktor by o sobě neřekl, že je jednobuněčný chirurg…

Mě to baví. Snažím se vědomě medicínu detabuizovat. Myslím, že každý by měl převzít odpovědnost za své zdraví. A k tomu nepatří pan doktor jako polobůh, jako zdravotní diktátor. Lékař a pacient by měli jednat jako partneři, pacient by měl v konečném důsledku rozhodovat, volit z nabídnutých a vysvětlených možností. Proto se záměrně zlehčuju, snažím se rozbít ten paternalistický přístup…

…o což ale často nestojí sami pacienti.

Situace se mění mezi lékaři i pacienty. Dnešní západní přístup spočívá v tom, že lékař je průvodce zdravím pacienta. Moje generace se na to tak už většinou dívá.

Moje většinou ne.

Četl jsem nedávno studii, že na chirurgickém oddělení se nejbezpečněji cítí ten pacient, který narazí na totálně arogantního chirurga, který se s ním vůbec nebaví.

To dává smysl.

Snad. Ale mění se to.

Čímž se dostáváme k budoucnosti medicíny a tedy mimo jiné k telemedicíně. Zmínil ses nedávno o tom, že tě zajímá. Jaká je dnes její realita, a co je naopak jen sci-fi?

Telemedicína je prostě interakce mezi pacientem a lékařem na dálku. To může mít nejrůznější podoby. Není to nic nového, první průkopníci to zkoušeli i u nás již před dvaceti lety. Já jsem – a taky je to už dost dávno – založil firmu zaměřenou původně na vzdělávání lékařů a trochu mimochodem nám vyrostl pod rukama velký portál www.ulekare.cz, kam chodí dva miliony lidí měsíčně a kde poskytujeme odborné lékařské konzultace. Za měsíc asi tři a půl tisíce a stále rosteme. Máme na to tým lidí, kteří jsou nejen specialisty ve svých medicínských oborech, ale jsou proškolení v tom, jak radit přes internet, protože to není samozřejmá dovednost. Pomáhají nám sémantické programy a jiná automatizace. Nemůže to nahradit návštěvu u lékaře, ale může ji to užitečně doplnit a ušetřit oběma stranám spoustu času a peněz celému zdravotnickému systému. Tohle mě hrozně zajímá. Baví to lékaře i pacienty, odpovídá to duchu doby a dal by se tím celý systém péče citelně zlevnit. K tomu je ovšem nutné přesvědčit zdravotní pojišťovny, aby začaly telemedicínu brát jako standardní nástroj.

To asi nebude jednoduché.

Nebude, a bude to trvat dlouho. Paralelně s tlakem shora ale bude existovat i tlak zdola, od pacientů a lékařů, a ten bude postupně sílit. Ve Skandinávii nebo ve Španělsku to takhle už funguje, u nás bude taky a my budeme u toho.

Vyzkouším: už měsíc mě bolí achilovka.

To tě stejně budeme muset poslat na fyzickou návštěvu u ortopeda. Ale můžeme ti najít takového, který má s achilovkami velkou zkušenost, nebudeš se po něm muset pídit sám.

A další stupně telemedicíny? Třeba operace na dálku?

To už taky funguje, robotické operace jsou stále běžnější. Operatér sedí v Americe a ovládá robota, který je na sále třeba v Praze. Používáme to do jisté míry i na misích MSF, protože se snadno můžeme dostat do situací, kdy si nikdo z nás v terénu neví rady – ne pomocí robota, ale hodně pomůže i to, když nám přední evropský specialista radí přes skype. Většinou to stačí.

Pak jsou tady možnosti automatizace diagnostiky – programy, které na základě konverzace s pacientem a databáze podobných případů dokážou pomoci stanovit diagnózu. Na tom se taky intenzivně pracuje. A tohle mě taky hodně baví. Ta síla stroje… to jsme zase u té parní lokomotivy. Tuny železa, které uvede do chodu jednoduchá fyzika. Tohle je jasná analogie, ne?

Kde bereš tu energii? Mám z tebe pocit, že máš uvnitř nějaký přídavný motorek. To mívají malé děti, ale u dospělých je to k vidění opravdu málokdy.

Já myslím, že spotřebovávám odraženou energii – vrací se mi zpátky. Sleduju svět a baví mě to. Baví mě věci pozorovat, popisovat a chápat. A je jedno, o jakou činnost jde. Všechno je zajímavé. Když někdo dobře vypráví, umí svou věc vysvětlit, je mi pak úplně jedno, jestli je to atomová fyzika, řezbářství nebo nejnovější postupy v chirurgii. Pohání mě zvědavost.

MSF, práce v nemocnici, vlastní firma, TEDx, sportovní létání, rodina… Viď, že ti překáží, že má den jen čtyřiadvacet hodin?

Nepřekáželo by, kdybych nemusel spát. To je promarněný čas, to mě nebaví. Zvládnout se to všechno dá, protože na nic z toho nejsem sám. Všude mám kolem sebe nějaké úžasné lidi. A každá z těch rolí je jiná, doplňují se. Létání je paralela k operačnímu stolu: žiješ tady a teď, vnímáš každou vteřinu, neexistuje nic jiného, čas se zpomalí. Řídit firmu zas znamená dělat si věci jen podle svého a na vlastní odpovědnost, prošlapávat a vymýšlet nové cesty, dělat analytickou, skoro detektivní práci. A pak to zase všechno poskládat dohromady a sledovat vlastní vizi. Všechno se to doplňuje. Všechno to do sebe zapadá.