Nadále si myslím, že svoboda slova je nejdůležitějším z demokratických práv. Těch ostatních se pomocí ní vždy můžeme domáhat, kdežto přijdeme-li i o ni, máme utrum. Jenže jedna věc je přihlásit se k neomezené svobodě slova a druhá zařídit, aby fungovala a nepoškozovala sama sebe.
Připadá mi zbytečné regulovat to, čemu se říká fake news; v tom se s mnoha uvážlivějšími a opatrnějšími i nadále rozcházím. Lež ve veřejném prostoru nelze zakázat, omyl tím méně a názor, který se nám nelíbí, už vůbec ne – chceme-li zůstat demokraty. Zakazovat by se dala a právě mohla cílená dezinformace, zpravodajská hra, jenže jak ji poznáte a prokážete? Leda dodatečně, a ani to ne vždy. Tyhle věci bych neomezoval na sociálních sítích ani jinde. Polemizovat, vyvracet, zesměšňovat, nezakazovat.
Je tu ovšem jiný problém a tomu se říká hate speech, tedy nenávistné projevy. Bývaly časy, kdy jsem si myslel totéž co mnozí jiní: jestli někdo nesnese kritiku či posměch, ať na sítě vůbec nechodí; jestli je urážek příliš mnoho, vždy se dají jejich původci zablokovat. Asi jsem to i jiným radil.
Jenže mně se to snadno mluví! Nikdy jsem na vlastní kůži opravdovou hate speech nezažil. Proč by taky. Patřím po všech stránkách k většině, nikomu nevadím. Je to stejné jako noční procházka parkem: číhá-li tam v křoví násilník, určitě ne na mne. Dává mi to právo říkat, že park je bezpečný, a jestli si to někdo nemyslí, ať tam nechodí?
V totálně neregulovaném prostředí žádná faktická svoboda slova nebude. Někteří – ženy, příslušníci menšin – budou prostě ukřičeni a zastrašeni, takže o hlas přijdou. To je prostě fakt a nezmění se, když ho budeme přehlížet. Zároveň ale musím dodat, že v přeregulovaném prostředí o svobodu přijdeme taky.
Kéž by někdo věděl, co s tím.
