Ale stále jste v Evropě. Trochu chudé a trochu prázdné. Ale když vstoupíte do autobusu mířícího na Tiraspol, z mlhy se stává ponurost. Možná i proto, že první hodinu a půl cesty není vidět vůbec nic. Okna se zamlží zevnitř a k čelnímu oknu řidiče vede neprostupná hradba těl stojících v uličce. Když z autobusu vystoupíte, ocitnete se na hraničním přechodu. V mapách ho nenajdete, protože Podněsterská moldavská republika je uznávána jen Náhorním Karabachem, Jižní Osetií a Abcházií. Tedy územími, která se taky sama prohlásila státem, ale mezinárodní právo i ostatní státy to odmítají akceptovat. Hraniční přechod v každém případě splňuje všechny představy o béčkovém americkém filmu z dob Sovětského svazu. Ve škaredé buňce na vás čekají odulí a červenolící chlápci a přísným pohledem si vás měří od hlavy k patě. A kdyby vám náhodou z jejich nasupeného výrazu nedošlo, že tady končí veškerá legrace, mají za pasem nebo kolem ramen bouchačky. Vyplníte papírek se vstupním formulářem, oni celých osm řádků předatlují do starého počítače, na papírek dostanete razítko a odcházíte. Než celý autobus projde kolem „celníků“, uplyne pětatřicet minut. Tahle bizarní scéna se odehraje u stotisícového města Tighina čili Bendery, moldavsky také Bender, rusky Бендеры, ukrajinsky Бендери. Což je vlastně dokonalá ukázka toho, co vás v Podněstří čeká. Je to území, na které si dělá nárok Rusko, patří k Moldavsku, má rumunské kořeny a žije v něm mnoho Ukrajinců. Když se tu v roce 2015 uskutečnily masové protesty za připojení Moldavska k Rumunsku, ocitlo se i Podněstří chvíli na prahu Evropské unie. Jinak je ale od občanské války z let 1990 a 1991 de facto kontrolováno Rusy. A lidé – tedy, když už sem zavítají – sem míří právě pro všudypřítomného ducha bývalého Sovětského svazu v čele se srpy, kladivy, rudými hvězdami a sochami Lenina. Jako do skanzenu doby ukryté za východní částí železné opony.
Podněstří, Moldavsko
Bohužel, oponou umí trhat také čas. A tak se z podivného skanzenu, kterým Podněstří na sklonku loňského roku bylo, stala pátá kolona ruské agrese v rámci napadení Ukrajiny. Vojáci, již se tu zabývali buzerováním cizinců na neexistující hranici, se dostali do stavu válečné pohotovosti a začali otevřeně hájit ruské zájmy. Což nepotěší, protože do ukrajinského přístavu Oděsa je to odtud pouhých sto kilometrů. Když jsme za široký Dněstr koukali z moldavského skalního městečka Tipova, vyprávěl nám místní průvodce Aurel: „Celá nenávist je jen uměle živený boj, který zajímá politiky. My, obyčejní lidé, se samozřejmě máme rádi. Vnímáme Moldavce z Podněstří jako krajany, máme stejné koníčky, stejné příběhy i stejné problémy. Jen je tu nesmyslná hranice, přes kterou se nám nevyplatí jezdit. Třeba já bych měl u zaměstnavatele problémy, kdyby zjistil, že jsem se vydal do Tiraspolu. A vím, že lidé z Tiraspolu zase mají komplikace, když vyrazí do Kišiněva. Papírování, úřady, zbytečné složitosti. Podělaná politika,“ ulevil si v jednom z meandrů Dněstru, kam jako dítě každý rok jezdíval s partou kamarádů tábořit.
Zastavený čas i tikající bomba. Vítejte v Podněstří
Jenže právě politika udělala z území, které nikdo neznal a kde se zastavil čas, třaskavou tikající bombu. Od druhé půlky letošního února si získalo v médiích víc pozornosti než kdykoliv předtím. Právě uzoučký pás na levém břehu Dněstru o celkové rozloze 4 163 kilometrů čtverečních (což je srovnatelné například s Kapverdami) a necelým půlmilionem obyvatel může stát za další eskalací konfliktu. Jinak toho opravdu nemá moc k nabídnutí. Je to nížina podél řeky s pár vesničkami a menšími městy. Jediným stotisícovým městem je Tiraspol. Město, které se v loňském roce ocitlo znenadání na fotbalové mapě světa, protože místní Sheriff dokázal v zápase Ligy mistrů zvítězit na hřišti slavného Realu Madrid. Příběh „šerifu“ je pro Podněstří vlastně dost typický. Zatímco obyčejní lidé obvykle třou bídu, mocní dávají okázale najevo své bohatství. Už jen dvanáctitisícový stadion stojící za městem je obehnán vysokými ploty, má vlastní hotel, letiště i bohaté zázemí. Do legendárního zápasu se slavným Bílým baletem nenastoupil jediný Moldavan. Ale legionáři, které štědře platí kontroverzní společnost Sheriff, jež vyrostla na pašování drog a zbraní a úzké spolupráci s Ruskem. Za klubem stojí dva bývalí agenti KGB, kteří do projektu sypou obrovské (a podle obecných soudů povětšinou právě vyprané) peníze.
Nebýt luxusní fotbalové arény, je Tiraspol baštou sovětské architektury. Abyste tu mohli fungovat, musíte na nádraží směnit cizí měnu za podněsterské rubly. Na karty zapomeňte, na zpětné převody do jiných měn vlastně také. Musíte pečlivě zvážit, kolik toho utratíte. Nejtypičtější fotografií, kterou si turisté v Tiraspolu pořizují, je ta s obří sochou Lenina před prezidentským palácem. Není to právě vzhledná fotka, jen skanzen ze železa a betonu. Éra komunismu, která jinde pominula, ale tady dál bojuje o přežití. A s ní i hloučky lidí, kteří postávají na ulici s velkými taškami a prodávají, co jim právě doma zbylo. Staré oblečení, obnošené boty, přečtené knihy, použité nádobí a všemožné cetky.
Podněstří, Moldavsko
Éra Sovětského svazu je tu glorifikována, zbožšťována, idealizována. Za pomoci velkých ruských investic jsou tu restaurace i hotely, které se hlásí k odkazům minulosti. Možná je v tom i trochu turistický kalkul, protože dát si boršč a pirožky v restauraci Back to USSR je prostě svým způsobem dobrodružná výprava v čase. Je tu hotel Rossija, ve kterém sice nikdo nebydlí, ale parta nažehlených pikolíků neustále čistí bazén, zametá podlahu a leští nádobí. Aby běžným lidem ukázala, že takto se mají průměrní obyvatelé dnešního Ruska. A že právě tam by měla jejich země mířit k budoucnosti, ne k chudé a morálně uvadající západní Evropě.
Zatímco korzujete širokým bulvárem a míjíte jednu šedivou socialistickou budovu za druhou, vytane vám na mysli znovu a znovu, že každé zboží má svého kupce. Stejně jako se u prodejců zastavují mladí lidé, kteří si kupují oblečení z druhé ruky a přečtené knihy z dávné minulosti; i my jsme sem zbloudili ze stejného důvodu. Protože nás zlákala představa jet do „nejchudší a nejméně navštěvované země Evropy“ – jen pro ten pocit, že se nevydáváme na prošlapané trasy do jiných a o světelné roky krásnějších částí světa. Trávíme chvíle ve vesnicích, kde chodí po ulicích stáda ovcí a místní na nás koukají jako zjara, co tu pohledáváme a proč se ptáme po hospodě, která tu není a nikdy nebyla. Vyjíždíme poznávat místa, která každý rozumný průvodce už mnohokrát pomluvil, ale my si stejně nabijeme ústa raději sami. Nakonec skončíme v Tiraspolu proto, že nám sice vůbec nechybí Sovětský svaz, ale možná by nebylo špatné vidět lidi, kterým ano. A kteří v něm vlastně fyzicky i duševně stále žijí.
To všechno by bylo spíš bizarní a vtipné. Nebýt toho, že se o tři desítky let po faktickém konci Sovětského svazu někdo rozhodne oprášit jeho zašlou slávu. Tím, že vletí do svobodné země a začne v ní nově zavádět staré pořádky. A Podněstří, to podivné, úzké a bohem opuštěné území, se ze skanzenu promění ve válečnou zónu.
