„Udělala jsem rozhodnutí o dost dřív než většina závodnic. Pokud bych vydržela do třiceti let, měla bych možná pár medailí navíc, ale jinak by bylo všechno mnohem těžší. Vrcholový sport není pro ženy ideální, naše těla nejsou pro takovou zátěž stvořena. Neminula mě ani spousta zranění, která cítím dodnes. Mám za sebou dvě operace ramene, třikrát zlomený klíček, prasklinu lebky, otřes mozku a nespočet spálenin. Zrovna dnes mě trápí skřípnuté nervy, kvůli kterým se nemůžu plnohodnotně nadechnout, věci z horních polic nesundám, na tyto úkony musím volat manžela. To všechno jsou daně za nešťastné pády,“ postěžuje si se širokým úsměvem.
„Nechtělo se mi čekat na další olympijský cyklus. Raději jsem se pustila do studia a sbírala zkušenosti na brigádách a v nejrůznějších zaměstnáních. Byla to dlouhá cesta, která se vyplatila a díky níž dnes mohu žít plnohodnotný osobní život. Našla jsem skvělého manžela, pořídila si psa, jsem obklopena kamarády a mám práci, která mě každý den nabíjí a motivuje,“ říká Gabriela Halámka Slámová. I kolo už vzala na milost a s partou kamarádů vyráží o víkendech na traily. Ne pro medaile, ale pro endorfiny na čerstvém vzduchu.
Po rozhodnutí seknout s vrcholovým sportem bylo najednou všechno jinak.
V každém případě má svým kolegům a kamarádům co vyprávět. „Na angažmá v Itálii jsem dorazila jako čerstvá medailistka z juniorského mistrovství světa a Evropy. Bylo mi osmnáct, ještě jsem neměla řidičák. Táta mě tam odvezl, vysadil a já se ocitla v domě s Italkami, které nemluvily anglicky. V kuchyni byly jen těstoviny, zelenina, müsli a váha. Když jsem se zeptala na maso, koukaly na mě jako na blázna. Během čtrnácti dnů jsem se musela naučit základy italštiny, ale naštěstí je to lehký jazyk, ve kterém si se sto slovíčky dokážete ledasco vyřešit. O rok později jsem přestupovala do francouzského týmu. Od února do září jsem tam byla sama a znala jen školu, kterou jsem studovala na dálku. A obrovské tréninkové dávky. Delší procházky po městě nebo po nákupech se nerealizovaly, protože chůze je pro cyklistiku nevhodná. Máte odpočívat s nohama nahoře a regenerovat. V zimě nesmíte na snowboard, abyste se náhodou nezranili a neztratili tak část sezóny. Na druhou stranu jsem žila na krásných místech, jezdila v pořádných kopcích a užívala si statut profesionálky s pověstí velkého talentu,“ směje se Gabriela Halámka Slámová.
Po rozhodnutí seknout s vrcholovým sportem bylo najednou všechno jinak. „Když se mě náboráři ptali na pracovní zkušenosti, některým bylo těžké vysvětlit, že na žádné letní práce nebyl kvůli cyklistice čas. Na druhou stranu je statut profesionálního sportovce často zaujal a příležitost mi dali. Prošla jsem si realitkou, makléřskou společností, jezdila jsem v tátově autodopravě se skříňovou dodávkou a u toho dlouho studovala. Život se mi změnil od základů. Cyklistika mi ale dala velkou disciplínu, jsem zvyklá na to „jet na výkon“ a pokaždé dojet do cíle. Nejspíš i proto mi v AEC dali po dvou letech možnost se posunout do týmu Risk & Compliance. Chtěla jsem všem, a hlavně sama sobě, dokázat, že to zvládnu. Dnes mám práci, která mě neskutečně baví, a kolem sebe lidi, kteří mě v AEC drží. Jsme jeden tým, který spolu tráví čas i mimo práci a otevřeně se můžeme bavit o příjemných i nepříjemných tématech,“ uzavírá mladá žena, kterou možná neznáte ze sportovních novin, ale z níž srší mimořádný životní optimismus a energie.
