O pandemii už jste slyšeli skoro všechno. Jak nenávratně změní svět, nastaví nový normál, změní pracovní režim, cestování, obchodování, počasí i politiku. Ale ukázala také jedno – živý zážitek ještě technologie neumí (a nejspíš ani dlouho nebudou umět) nahradit. Chybí porce sdílené a nakumulované energie na jednom místě, oboustranný kontakt, chyby a momenty překvapení. Proto se také Jan Burian, ředitel Národního divadla, nemohl dočkat, až první scéna znovu přivítá své hosty. A umělci, žijící z velké části z emocí a silných niterných zážitků, opět dostanou do života svoji dávku povolené drogy.

Co dělá divadlo, když „nehraje“?

Většinu uměleckého programu jsme přenesli v karanténě do online prostředí – zásobovali jsme sociální sítě desítkami původních foto a videopříspěvků, vysílali jsme tréninky, streamovali koncerty a premiéry. V rámci individuální přípravy se umělci udržovali v kondici. Věnovali jsme se údržbě našich krásných divadel a urychlili rekonstrukční práce v zázemí historické budovy nebo v podzemních garážích pod Novou scénou. Pro školy v distanční výuce jsme realizovali online interaktivní formáty.

Spící krasavice › Zázrak (s)tvoření Kouzelná země › Duchové jsou taky jenom lidi › Kytice

Jak těžké je udržet v chodu tvůrčí atmosféru v souborech a kolektivech?

Snažíme se ji udržet všemi aktivitami – zkoušíme nové inscenace, připravujeme projekty do příštích let, natáčíme filmy, realizujeme přímé přenosy. V Národním divadle pracují vyzrálí tvůrci a silné osobnosti, takže je tahle situace nezaskočila a nezničila jejich tvořivost. Hrát pro živé publikum to ale samozřejmě nenahradí.

Ve kterém měsíci byla z vašeho pohledu situace kolem pandemie nejsložitější?

Těžko říct. Každý měsíc přinesl něco jiného. Nejtěžší ale je, že nemáme relevantní odhad, jak se věci budou vyvíjet. V Národním divadle plánujeme s předstihem na dva roky dopředu. Vedení státu je natolik vystrašené, že nechce dělat delší predikce než na několik týdnů. Lidsky to chápu. Ale není to pro nás dobře.

Co jsou pro vás osobně největší manažerské výzvy současnosti?

Udělat správný strategický odhad pro postupné otevírání divadelních sálů i pro příští sezonu. Odhad děláme v situaci, se kterou jsme se zatím nesetkali. Míra relevance bude tedy menší. Týká se to financí, počtu představení, investic, zaměstnanosti. Prostě všeho. Divadlo je velký, složitý a provázaný organismus. Rozhodnutí v jedné oblasti má dopady do dalších.

Co se vám bude honit hlavou, až znovu nakumulovaná energie herců a diváků po skvělém představení bude vířit sálem?

Radost. Radost. Radost.

Co divadlo plánuje bezprostředně po otevření?

Rozběhneme, pokud možno co nejdříve, obvyklý způsob práce, jehož součástí jsou večerní představení, včetně všech potřebných příprav. Na znovuotevření divadel se připravujeme více než rok. Doufám, že to konečně vyjde.

Komunikujete s divadly napříč Evropou? Jak situaci prožívají ona?

Všude je to podobné, byť epidemie v každé zemi vrcholí v trochu jinou dobu. Sdílíme s kolegy zkušenosti, postoje i informace o vývoji rozvolnění i rizikovosti kulturních akcí. Držíme si vzájemně palce a těšíme se na obnovení spolupráce. V dnešní Evropě nemůžeme dlouhodobě žít v izolaci jednoho státu. Jsme na sobě navzájem závislí, a je to dobře.