Březnový, brzce ranní a mrazivý Biškek moc neohromí. Pouliční lampy spíš mihotají, než svítí. Silnice jsou plné výmolů, bahna a zmrazků. Po nočním letu hledáme místo pro snídani a kafe, ale místo toho jezdíme v taxíku ulicemi – a taxikář evidentně moc nechápe, proč by měl mít turista po ránu hlad. Zastavujeme v bistru, které dokonale naplňuje slovo „sovětské“. Umělohmotné ubrusy, brioška, uměle slazený čaj ze samovaru a postarší kuchařka se zlatými zuby v neforemné zástěře. Moc si nepochutnáme, ale zaženeme nejnutnější pocit hladu a můžeme vyrazit do půjčovny aut v Iron Horse Nomads. Půjčíme si železného koně v podobě zánovního francouzského citroena a jedeme nomádovat směr východ. Vstříc jezeru, horám, vesnicím a klidu. Kyrgyzstánu, který známe z turistických průvodců. Ikonickým pastvinám, na nichž není poznat, které století právě žijeme.
K Issyk-kul vede dvouproudovka a s každým kilometrem, který urazíte z Biškeku, se před vámi objevují hezčí a hezčí scenérie. Terén se začíná vlnit, vidíte stáda koňů a krav i skupinu kluků, kteří si na pastvinu přišli zahrát brutální buzkaši. Vyběhneme si na cihlový minaret z 11. století Burana Tower a uháníme k Balkychy, kde poprvé vidím tyrkysově zbarvené „kyrgyzské moře“. Nikdy nemrznoucí Issyk-kul. Horské jezero ležící ve výšce Sněžky.
Evidentně bývaly časy, kdy severní část jezera žila. Sportovní týmy SSSR využívaly zdejší nadmořské výšky a neskutečného klidu k tomu, aby se tu připravovaly na vrcholné závody. Najdete tu velké hotely, stadiony, skluzavky i mola. Ale jsou vystaveny nemilosrdnému zubu času. Samotní Kyrgyzové toho moc nenasportují a pár zbloudilých Rusů či Kazachstánců raději utíká do horského střediska v Karákolu, které si překvapivě nic nezadá s těmi evropskými. Jsou tu moderní lanovky, skvělé svahy i solidní podoba après-ski barů. A také lidé z celého světa, kteří sem zavítali.
Paradoxně, celé tohle fantaskní lyžařské představení z jiného světa najdete pouhých třicet minut jízdy od města Karákol, kde je večer město k uzoufání liduprázdné. Na prázdném náměstí není otevřený bar ani restaurace. Všichni jako by čekali na ranní rozbřesk. Až otevře tržiště, na kterém probíhají divoké směny. Prodávají se tu stáda vyhublých ovcí, koně, krávy, psi. Zvířata tu útrpně stojí přivázaná u zdi nebo na krátkém vodítku a pod čumák jim smrdí výfuky z túrujících lad. Lidé tu dost nevybíravě omakávají svoje budoucí domácí úderníky a pak je svázané nandávají do kufrů. O kus dál se prodává jídlo do špinavých misek ze starobylých kuchyní. Auta s německými poznávacími značkami, která by už v Evropě nemohla projít žádnou ekologickou kontrolou. Nestárnoucí Lady i Škody „stopětky“ a „stodvacítky“. Ale taky sedla na koně, gumáky, bičíky a vlastně všechno. Je to panoptikální výjev, který umocňuje roční období.
Chunkurchak, Kyrgyzstán
Protože na celém Kyrgyzstánu je hodně poznat, že je právě konec března. Šestý měsíc tuhé a suché zimy, která bere energii. Koryta řek se ještě nestihla naplnit vodou, tráva na pastvinách zazelenat a loňské výhonky už stáda spásala. Je tu až fyzicky cítit hlad. Boj o maso, mléko, kus půdy. „Letos je zima opravdu nebývale dlouhá a bohužel také dost suchá. Všichni vyhlížíme jaro, protože v mnoha rodinách už nemají zvířata a mnohdy ani lidé co jíst. Potřebujeme se nadechnout,“ říkají nám v rodině, u níž jsme v podvečer zazvonili na doporučení místních. „Chybí také cizinci, kteří sem přijedou vždycky až v květnu a toulají se po horách a přinesou do města peníze,“ dodávají s trochu trpkým úsměvem.
Průvodce Lonely Planet tu funguje i nefunguje. Občas vás zavede na krásné místo kousek od hlavní silnice, ale často vás dovede na adresu, kde žádné ubytování ani služby už nejsou. A místní povětšinou moc geografii nebo zeměpis neřeší. Ptáme-li se na horu, jen pomyslně ukážou na tu nejbližší. Hledáme-li jezero, automaticky máchnou směrem k Issyk-kul. Moc nechápou, co zábavného by mělo být na celodenní túře v horách. Nebo co nás žene kamsi z hlavní cesty. Mají svých starostí dost.
Paradoxně, právě tohle sem rok co rok přitáhne davy turistů, kteří touží po tom být někde, kde život není o 4G internetovém připojení a medium rare steacích. Najít tu život, který známe spíš z knih. Závislý na sousedství, na zvířatech, na přírodě, na ročním období. Pokud se tu s příchodem tuhé zimy dobře nepředzásobíte, budete řešit na jejím konci existenční problémy. Tak prosté to je. Podobně to je s jurtami, které my vnímáme jako extravagantní ubytování. Něco romantického, co bychom si chtěli zažít. Ale pro místní je to jen praktická pomůcka při kočování. Když si je fotíme, mávají nám, ale nerozumí. Jsme tu cizím elementem na „železném koni“, ne přirozenou součástí místní kultury. Někam spěcháme a připadáme si díky tomu jako nomádi, ale oni nomádi jsou. Kočují pomalu, trpělivě a bez možnosti volby.
Bazar v Biškeku a posvátný chléb Lepioshka
Samotný Issyk-kul je přitom opravdu divukrásné místo, kde můžete z pohledu Evropana zažít neuvěřitelné věci. Třeba autem bez větší námahy projet Barskoon Passem do výšky 3819 metrů nad mořem. A jen tak se tu u silnice postavit a být obklopen blízkými pětitisícovkami. Můžete vidět červené hory v údolí Jeti-Oguz. Anebo se kochat samotným jezerem. Majestátní vodní hladinou, která vám nabídne plno instagramově vděčných výhledů se stády divokých koní.
Jenže je trochu nepatřičné na to myslet. Vy jste sem přece cestovali proto, abyste od tohoto světa unikli.
Údolí Jeti-Oguz
