Mám stejný dojem, ale vlastně nevím, jestli odpovídá realitě. U nás v Deníku N mají články o koronakrizi setrvale vyšší čtenost než jiná témata – a to o hodně. Takže bych řekl, že nás sice už nebaví o tom číst, poslouchat, zajímat se, přesto to pořád děláme. Ovšem ve stále horší náladě. Žádný recept na krizi pozornosti a nálady nemám, snažím se pracovat co nejvíc věcně a přesně, snad to trochu pomáhá. Mám samozřejmě radost, kdykoli mohu ohledně epidemie zveřejnit nějakou dobrou zprávu. Hlavně díky postupujícímu očkování jich přibývá. Však bylo načase.
To bych taky moc rád věděl. Rozdělení na dvě velké skupiny je nepopiratelné, neřekl bych ale, že dělicí čára vymezuje „úspěšné a ty druhé“. Pokládám se v mezích svých ambicí a své představy o životě za úspěšného člověka, stejně tak je nepochybně úspěšným člověkem třeba pan poslanec Volný, přesto stojíme na opačných stranách té čáry. Někdo říká, že ta čára odděluje liberály a populisty. Trochu asi ano, ale taky mi to nepřipadá úplně výstižné, už proto, že oba ty pojmy jsou mlhavé. Snad je to čára mezi důvěrou v budoucnost a strachem z ní. Snad mezi otevřeností a uzavřeností. Nevím.
Neptáte se mě ale na politologickou teorii, ptáte se, co s tím. V malém měřítku to je věc osobních kontaktů a vztahů, abychom si mezi sebou povídali jako lidé, ne jako příslušníci nějakých názorových skupin. Ve velkém to teď podle mě žádné řešení nemá. Je to krize celé západní civilizace, projevuje se u nás, v Polsku, v USA, ve Francii, kdekoli. Nevěřím, že to napraví nějaká racionální argumentace, protože především jde o emoce. Podle mě to musíme prodělat stejně jako epidemii, tahle ale bude trvat déle a zanechá hodně škod. Dostaneme se z toho jedině tak, když uznáme, že patent na pravdu nemá nikdo. Jestli to mám říct hodně nadneseně, tak morální povinností každého by mělo být cíleně vyhledávat konkrétní lidi „na druhé straně“, seznamovat se, povídat si, snažit se navzájem chápat. Po jednotlivcích, ne organizovaně jako celek.
Sociální sítě podle mého názoru přinášejí víc špatného než dobrého. Vypnout je ale nejde. Musíme se naučit žít s jejich nepříznivými důsledky, zejména s tím, že zesilují polarizaci společnosti. Nabízí se sice myšlenka, že by vlády měly vyvíjet nátlak na provozovatele sítí, ale dokážeme se shodnout na tom, jak by takový nátlak měl vypadat? Co by měl požadovat? Například maďarská a polská vláda chtějí po Facebooku, aby zaručil, že nesmaže nic, co smazat nechtějí. Vlády mnoha západních zemí naopak chtějí, aby smazal všechno, co se mu řekne, že smazat má, stejným směrem jde chystaný evropský Digital Services Act. To jsou zcela opačné požadavky. Co z toho si přeje veřejnost v té které zemi, nejen její vláda, je zas jiná otázka. Myslím, že sítě demokraticky nezregulujeme, protože se prostě neshodneme – jako společnost – jak by taková regulace měla vypadat. Otázka, jestli by se dala na internetových gigantech vynutit, je pak až druhotná.
Myslím, že návrat k tomu, co bylo, není možný. Hlavně proto, že budeme muset, a tím myslím celý svět, napravovat škody způsobené jak epidemií, tak ochrannými opatřeními. To samo nám znemožní žít stejně jako dřív. Bude to trvat roky. Může to jistě přinést i ledacos dobrého. Banální příklad: nastává příležitost oprostit školní výuku od balastu, nedohánět všechno zameškané, ale nově definovat, co se děti opravdu potřebují učit a co ne. Rok s virem k tomu může napomoci, protože najednou na všechny ty větné rozbory, blanokřídlé či bitvu u Kresčaku nebude čas. Celkem vzato si ale myslím, že nás čekají spíš obtíže. Už jen proto, že konec epidemie nebude vyznačen žádnou cílovou čarou. Virus tady zůstane, pořád bude namístě opatrnost, roušky budeme tu a tam nosit možná už napořád, protože přijdou další viry – nevyhnutelně – a tato epidemie nastavila precedens. Společnost bude vedle dosavadních politických dělení, o nichž jsme mluvili před chvílí, ještě rozpolcena mezi přeopatrné a lehkomyslné. Upřímně řečeno, já zatím taky nemám chuť jít třeba do kina, i kdyby to už bylo možné. Necítil bych se tam uvolněně. Nejen kvůli riziku infekce, ale prostě jsem odvykl pobytu ve větší skupině lidí.
Rozdíl by byl hlavně v oblasti biotechnologií. V roce 2001 neexistoval CRISPR-Cas9 ani další pokročilé technologie genetického inženýrství, takže bychom neměli většinu dnešních vakcín – jen ty, které používají oslabený či inaktivovaný virus, jako jsou čínské vakcíny Sinopharm a Sinovac. A ty jsou méně účinné než třeba Pfizer/BioNTech a Moderna. Obtížněji by se vyráběly i účinné testovací sady. Pokud ale jde o počítače a internet, žádný velký rozdíl bych nečekal – s jedinou, ale velkou výjimkou sociálních sítí, které šíří v obrovském objemu jak užitečné informace, tak ty největší nesmysly. Mám za to, že by celosvětová krize tohoto druhu bez Facebooku probíhala klidněji, míň hystericky. Všechny další užitečné nástroje – databáze, epidemiologické modely, koneckonců i superpočítače pro modelování biochemických reakcí – byly už před dvaceti lety na postačující úrovni. Naprosto by chyběly chytré telefony a sledovací aplikace. Ty sehrály během epidemie důležitou roli v některých asijských zemích, na Západě ale ne. Práce na dálku, „home office“, by byla před dvaceti lety mnohem omezenější. Například my v novinách bychom tehdy nedokázali den za dnem vyrobit celé vydání, aniž bychom se potkali, což je způsob, jakým teď už rok fungujeme. Dálková školní výuka by s tehdejšími prostředky byla naprosto nemožná. Takže bychom se buď nemohli navzájem tolik izolovat, anebo bychom museli chod společnosti umrtvit mnohem víc než teď. Těžko ale říct, jestli by to průběh epidemie výrazně zhoršilo. Řadu opatření jsme přijali a akceptovali prostě proto, že jsou proveditelná. Ne na základě důkazu, že jsou užitečná.
Je to jednoduché, digitalizace veřejné správy pro český stát prostě není prioritou. Babišova vláda převzala státní IT ve špatném stavu, který se akumuloval řadu let předtím, a pro jeho zlepšení neudělala nic, co by stálo za zmínku. Český e-government vypadá dnes jako špatný vtip. Ustrnul zhruba před patnácti lety, a ani tehdy k evropské špičce rozhodně nepatřil, spíš se snažil prodrat se mezi průměr. A ano, hackathony nejsou cesta, ty nanejvýš mohou efektně upozornit, že tu je něco hodně špatně. Cestou je zevrubná modernizace toho obrovského soustrojí jménem stát. Je mi už teď líto každé vlády, která to teď převezme, protože problém nabyl strašidelných rozměrů. Koronavirová krize to ostatně důkladně zviditelnila.
Nemohu si pomoci, když slyším „datový analytik“, vybaví se mi Petr Ludwig, který si s tímhle nevinným označením nedávno strašlivě naběhl na Facebooku… a rozpoutal tím diskusi, kdo je a kdo není datový analytik. Já myslím, že schopnost číst data a získat z nich informaci je dnes hrozně důležitá a měla by se učit – přiměřeným způsobem – od základní školy. Všichni bychom měli být aspoň trochu datovými analytiky. Pokud třeba uvěříte, že je něco skandálního na tom, že většina obyvatel pobírá nižší než průměrný plat, je to proto, že neumíte vyhodnocovat data. Takovým lidem lze nakukat cokoli. Chceme patřit mezi ty, kterým se dá nakukat cokoli? Chceme to pro své děti? Jestli ne, buďme sami sobě datovými analytiky. Kromě toho to může být neobyčejně zajímavé a zábavné.
Pojem Big Data se nám nějak vytratil ze slovníku, že? Velká data se ale analyzují velice intenzivně, jen se tomu teď říká strojové učení. Na velkých datech z internetového provozu se trénují klasifikátory, díky nimž takové ty jednodušší projevy umělé inteligence – Siri, Google Translator, facebooková zeď a podobně – fungují stále lépe. Vytratila se ale naivní víra, že data obsahují všechno, jen to umět vytahat, že není potřeba rozumět jejich významu, jejich sémantice, protože stačí najít správné korelace. Ilustrací vzestupu a pádu tohoto přístupu je slavný případ Google Flu Trends, který doporučuji k prostudování každému, kdo se chce o prvním období „velkých dat“ poučit. Teď jsme jinde, formální analýza se kombinuje s analýzou významu, výsledky jsou mnohem lepší. Jen se o nich tolik nemluví, stávají se samozřejmostí. Což je v IT běžná věc.
Právě proto, že jsme lidé, přece! Nejsme racionální bytosti, jen si to namlouváme, a ani ne pořád. Geneticky jsme udělaní tak, abychom neumřeli dřív, než se rozmnožíme a odchováme mláďata k samostatnosti, nic víc po nás příroda nechce. V primitivním prostředí, v němž lidstvo žilo po celou svou existenci s výjimkou zanedbatelných posledních několika tisíc let – a v užším smyslu slova posledních dvou set let – bylo evolučně výhodné věřit tomu, čemu teď říkáme nesmysly. Když se něco šustlo ve křoví, bylo rozumné věřit, že to je levhart a utéct. Když to byl králík nebo pták, což jistě bylo mnohem častěji, nic se nestalo. Ti, kdo před levhartem neutekli, ale většinou nezanechali potomstvo. Jsme tudíž potomci těch nedůvěřivých a vystrašených.
Jenže už nežijeme v savaně, ale ve strašlivě složitém světě, kde pořád něco šustí v tisících křovinách. Naše mozky reagují panikou. Požadují jednoduchá vysvětlení. Když je nemohou dostat, vyrobí si je, protože se především potřebují uklidnit, nezešílet z neúnosné komplikovanosti prostředí. To děláme všichni. Ukažte mi člověka, který nevěří vůbec žádnému nesmyslu… Dá a má se trénovat, abychom se nesmyslů zbavovali – jedním ze způsobů, ne jediným, je dobré vzdělání –, ale nikdy se to nepovede úplně.
S těmi sluhy a pány si to asi každý musí řešit sám. Opravdu řešit, ne vyřešit – nejde to jednou provždy, musí se na tom pracovat pořád. Člověk má v sobě sklon stát se otrokem skoro čehokoli, už proto, že otroci nemusejí příliš přemýšlet, což je často příjemné. Anebo, když to řeknu uhlazeněji, často zaměňujeme cíle a prostředky. Cíl třeba může být, abych byl v obraze, co se ve světě děje. Jaký prostředek je k tomu nejvhodnější? Musím opravdu strávit hodinu čtením zpráv na mobilu, nebo to jde snáz? A je ten cíl vůbec rozumný? Nesmíte přestat pochybovat.
Jak kdo. V mnoha velkých korporacích je to už řadu let každodenní rutina. Tam, kde to je užitečné, kde to má smysl, se to lidé naučí rychle a přirozeně. Existují pro to nástroje i zkušenosti – manažer by řekl „best practices“. To ale neznamená, že se takhle má pracovat všude a pořád.
Samy technologie nám určitě nezařídí víc volného času, naopak. Vycucnou nám i tu trochu, co ještě máme, protože přece můžeme pracovat kdykoli a kdekoli. Dnešním úkolem je nezbláznit se z toho, že jsme zrušili hranici mezi pracovním a volným časem, k čemuž pandemie vydatně přispěla. Další dotazy na tohle téma budou podle mě dávat smysl tak za deset let nejdřív.
Skvělé! Změna tématu, posun od IT k vědě je pro mě skvělá věc, mám spoustu věcí k objevování, nemůžu sklouznout do rutiny, i kdybych třeba chtěl. V mém věku je už hodně důležité mít takovou zábranu. Počítače jsou prima, ale po tolika letech jsem už v sobě těžko probouzel opravdový zájem a nadšení, takže tématiky IT jsem se rád zbavil. Je pro mladší. Pokud jde o práci v novinách, velice se mi líbí být součástí velkého týmu, mít kolegy, kteří se zabývají úplně jinými věcmi, vymanit se z technologické monokultury. Už bych tam zpátky nechtěl ani za nic. Vážím si toho, že popularizace vědy má v Deníku N opravdu velký prostor – znamená to sice hodně práce, ale je to práce, která mi dává smysl, věřím, že je užitečná, že pomáhá společnosti. To není málo. Teď nám sice velkou část toho prostoru sežral virus, ale snad to už brzy vezme konec.
Muž, který se nechce plést do politiky, který to sám o sobě říká a kterého jsme dnes pozvali do tohoto skvělého polistopadového Paláce kultury, to nakonec dělá. Plete se do politiky, a to tím nejlepším možným způsobem. Mluví a píše totiž tak, že bezděčně činí zřejmým, kdo se do politiky plete, aniž by na to měl, anebo kteří se do ní pletou, aniž by tušili, čemu nerozumějí. Plete se do ní nakonec i on sám: tím, že vysvětluje, co měli vysvětlit jiní, ale hlavně tím, že ukazuje, že jasná řeč je v určitých situacích politikum prvního řádu. A že bychom na ní měli trvat vždycky. Nejasná řeč těch, kteří do krizové situace vstupují jako její odpovědní řešitelé, může být katastrofa, když tu nejsou jiní, kteří umějí situaci analyzovat, vysvětlit, naznačit řešení.
S Petrem Koubským se dnes politikum stalo jasnou řečí, jasnými myšlenkami. Taková řeč předpokládá bohaté, neustále rozšiřované vědomosti, dovednost analyzovat problém a srozumitelně obnažit jeho jádro, tlumočit mezi jednotlivými oblastmi vědění, mezi jednotlivými profesemi. Mezi zasvěcenými a laiky. Co říkám, mezi lidmi, kteří jdou právě po ulici podél tohoto domu. Znamená sociální inteligenci, empatii i pro ty, se kterými si normálně nepovídám.
Je to dnes ve veřejném prostoru kvalita tak nápadná, tak vzácná, a přitom dostupná a všeobecně srozumitelná, že jsem začal Koubského řeč, Koubského psaní zkoumat. Vesměs v Deníku N,ale nejen tam. Na nic zvláštního jsem nepřišel. Žádné finty, speciality, vymyšlenosti. On ale ani nemá žádný ze zlozvyků, které míváme my, většina z nás, lidí pera. Neuchyluje se k žádným klišé, slovní vatě, k žádným nutkáním opakovat určitá slova, k žádným frázím. Rozpoznal jsem však v jeho řeči, v jeho výkladech důležitou, nenápadnou trpělivost, neurážející slabší, chápající pomaleji nebo jen zčásti. Vždyť to jsem i já! Na druhé straně i ochotu přiznat se, že on sám neví. Jde tu tedy nejen o politikum, ale i mravnost, mravní postoj solidarity se všemi občany naší země.
Je hodně dobře, že Petra Koubského v této těžké době máme, my, naše zneklidněná veřejnost. Navrhoval jsem ho k udělení ceny už vloni, když ještě žádná pandemie nebyla. On totiž není epizodou, vázanou na tuto krizovou situaci. On je a nadlouho zůstane měřítkem čisté a jasné řeči, ze které se v situaci všeobecné nejistoty, neklidu a paniky může stát jazyk, řeč, text politikum prvního řádu.
Kdybych byl premiérem, Koubského bych si najal. Kdybych byl Koubským, najmout bych se nenechal. Polarita těchto dvou mužů charakterizuje tuto dobu a pevně věřím, že ji pomáhá léčit.
