Loading...

Čím menší role, tím víc je třeba zkoušet

Iva Janžurová je filmová a divadelní herečka, od roku 1987 členka Činohry Národního divadla. Předtím působila po třiadvacet let ve Vinohradském divadle. Do paměti diváků se zapsala rolemi ve filmech Kočár do Vídně (režisér Karel Kachyňa, 1966), Petrolejové lampy (Juraj Herz, 1971), Světáci (Zdeněk Podskalský, 1969), Pension pro svobodné pány (Jiří Krejčík, 1967), z novějších Ene bene (Alice Nellis, 1999) a Výlet (Alice Nellis, 2002), v řadě populárních komedií (Pane, vy jste vdova; Čtyři vraždy stačí, drahoušku; Marečku, podejte mi pero; Což takhle dát si špenát) a také v televizních seriálech Sňatky z rozumu a Nemocnice na kraji města. K nejdůležitějším z mnoha jejích divadelních postav patří Charlotta von Steinová ze hry Petera Hackse Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi, Médeia ve stejnojmenném Euripidově dramatu, Gina Ekdalová v Ibsenově Divoké kachně, Vojnická v Čechovově Strýčku Váňovi. V současné době vystupuje v Národním divadle v roli Alžběty II. v Morganově Audienci u královny, jako Šošana ve hře Mikve od Hadar Galron, Gurmyžská v Lese A. N. Ostrovského a nejnověji též ve hře Pýcha a předsudek podle románu Jane Austenové. V divadle Kalich hostuje v titulní roli ve hře Johna Murrella Božská Sarah, dále ve hře Franka Houtappelse Na mělčině a v komedii Isabelle Mergaultové Sbohem, zůstávám!

„Takhle to nepůjde, paní Janžurová, já se vás bojím,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení. Přede mnou totiž nestála decentní dáma Iva Janžurová, ale lady Catherine de Bourgh. Jestli ji neznáte z románu Jane Austenové Pýcha a předsudek, vězte, že to je pěkná semetrika, jejímž hlavním potěšením je pouštět na lidi hrůzu. A v inscenaci Daniela Špinara v Národním divadle je to semetrika ještě větší. Bez úsměvu, s pohledem, před kterým jste takhle maličcí. Tahle osoba mě propichovala očima a dávala zřetelně najevo, že je se mnou nespokojená – ještě než jsem se vůbec stihl představit. Rozhovor s Ivou Janžurovou jsem přišel dělat v přestávce předposlední zkoušky, dva dny před premiérou. Nikdy předtím jsem zblízka neviděl, jak se herec promění, když se vcítí do role. A nenapadlo mě, že chvíli trvá, než se přeladí do civilního výrazu. Chápavě se usmála a mohli jsme začít. Záznam na diktafonu je plný hlášení místního rozhlasu („Dámy a pánové, deset minut do konce přestávky! Deset minut!“), spěchu a prachu zvířeného lidmi pobíhajícími sem a tam. Paní Janžurovou to z míry nevyvádělo, mě trochu ano.

Co říkáte dnešní mladé herecké generaci? Co dovedou lépe než jejich předchůdci, co hůř? V čem si s nimi rozumíte a v čem ne?

Mladší kolegové jsou odvážní, pouštějí se do všeho neohroženě. Dnešní doba jim to umožňuje, vede je k tomu. Na druhou stranu paradoxně trpí nedostatkem těch překážek, se kterými jsme se museli potýkat my. Dvojsmysly, ve kterých jsme se museli vyjadřovat, vtipy pro zasvěcené, všelijaká omezení… vlastně to na nás vytvářelo tlak, abychom byli tvořivější. Víte, někteří z těch mladých si někdy až stěžují, že nemají s čím bojovat. Odpor, který jsme tehdy zároveň tajili a zároveň dávali najevo, možná dával větší rozměr tomu, co jsme hráli. A druhý problém mladé herecké generace spočívá v tom, že vizuální zábavy je obrovské množství, televize má milion kanálů, je tady internetové video, lidé mají ve zvyku neustále přepínat… Je daleko těžší, aby si vás dnes diváci zapamatovali. My to měli jednoduché: televize měla dva programy. Když se něco vysílalo, dívali se na to všichni.

Vaše herecká generace, to byly hvězdy, miláčci národa. Mají Češi pořád tak rádi své herce?

Často jsem až překvapená… to nejsou jen pamětníci, zná mě i mladé publikum, protože filmy, v nichž jsem hrála, se v televizi často reprízují. A hlavně jsem měla poslední dobou štěstí na dobré divadelní úkoly. Lásky publika mám dostatek, trochu mě až rozmazluje! A je mi líto, že se to nemůže týkat kolegů, kteří tu už nejsou. Ale vy jste se ptal vlastně na něco jiného… a já nevím, jestli to umím spravedlivě posoudit. Pro mladší herce je každopádně obtížnější dosáhnout popularity. A režijní pojetí některých inscenací je do té míry progresivní, že tam vlastně pro herce tolik místa nezbývá. Je až v pozadí za jinými efekty.

Jak se v takových progresivních inscenacích cítíte vy? Viděl jsem teď kousek Pýchy a předsudku, je to hodně neortodoxní, ale musím říci, že když odeznělo počáteční překvapení, začal jsem se ohromně bavit.

Já tam mám takovou malinkou roli…

…ale strašidelnou.

No ano, pan režisér mi dokonce zakázal usmívat se. Dělám s panem Špinarem poprvé a na tak malé roli se toho moc nepozná. Pracuji ale hodně s Alicí Nellis, dělám s ní Audienci u královny a Božskou Sarah. To je generace mých dcer – Alice chodila s Theodorou do školy. A rozumíme si výborně, objevila jsem díky ní nové věci, nové přístupy. Výborně jsme si rozuměli také s Michalem Dočekalem, bývalým ředitelem Činohry. Prostě nejde ani tak o generaci, jde o konkrétní osobnost a její přístup.

Teď musí přijít možná nejotřepanější otázka vůbec: vaše nejmilejší role?

Mám hodně ráda Alžbětu i Sarah. Jak v Audienci u královny, tak v Božské Sarah mám k dispozici velkou plochu a obě ty postavy jsou krásné osobnosti. Je radost je moci ztvárnit. A obzvlášť u Sarah mám možnost tu postavu pořád ještě promýšlet, zdokonalovat, herecky improvizovat.

To jsou ty současné. A z minulosti?

Měla jsem štěstí na hodně mimořádných filmových příležitostí ve velkém rozsahu žánrů. Od Morgiany až po Pane, vy jste vdova a… propána, jak se jmenoval ten film, co ho lidi pořád milují? Jak tam jsme ty tři štětky…

Světáci!

Tak, to je komedie, na kterou si každý hned vzpomene – kromě mě, jak vidíte… Ty filmy často připomíná televize, takže je vidí nové generace. A pokud jde o divadlo, byla jsem třiadvacet let na Vinohradech, kde jsem měla mnoho krásných rolí. Hned si vzpomenu na monodrama Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi – dvouhodinový monolog, který pro mě tehdy byl velkým a významným úkolem. Možná bych se o něj někdy chtěla pokusit ještě jednou… Krásná hra byly Lištičky od Hellmanové, s úspěchem jsem hrála Josefínu, Josii v O’Neillově Měsíci pro smolaře… Pracovala jsem tam často se svým mužem Stanislavem Remundou, který mě hodně posunul k samostatnější tvorbě. Pak jsme měli zájezdové období, to se mi taky moc líbilo, hráli jsme věci, na kterých jsem pracovala i autorsky a byly to samé crazy komedie, za něž se vám publikum v sále odmění smíchem… A v Národním divadle… bylo toho hodně, ale tím nejhezčím, co mě potkalo, je Audience.

Jaké filmy a inscenace si pouštíte? Co máte ráda jako divák?

Já mám velkou zásobu věcí, o kterých jsem si myslela, že se na ně budu v téhle své životní etapě už jen koukat, ale pořád ještě na ně nemám čas! Spíš se mi stane, že si náhodně pustím televizi, vidím tam Pension pro svobodné pány a řeknu si, že se na to dívat nebudu, to se mi tenkrát nelíbilo… ale pak u toho zůstanu a zjistím, že to je vlastně báječné, že jsem tam pod přísnou taktovkou pana Krejčíka dosáhla docela dobrého výkonu…

A knížky?

To je taky špatné, taky není čas. U postele mám pořád Gercenovy paměti, to je taková moje bible, kterou mohu otevřít na kterékoli stránce, už léta se k tomu vracím. Teď zrovna čtu Strom duchů od Bradburyho, což byl loňský vánoční dárek… z toho je vlastně vidět nejlíp, jak velké zpoždění mám.

Jak dlouho trvá příprava představení? Pýcha a předsudek má za dva dny premiéru. Kdy se s tím začalo?

To je velice různé. Já vždy toužila zkoušet co nejdéle, protože etapa zkoušek je pro mě ta nejzajímavější část práce. Tam se člověk snaží dobrat podstaty, pochopit postavu. Jeden z nejšťastnějších momentů v mé práci je ten, kdy pochopím, že jsem se v chápání postavy vydala správným směrem, že na tom půjde stavět dál. Jen dvakrát v životě jsem měla zkoušet tolik, aby to bylo plně podle mých představ. Poprvé to byl Tennessee Williams na Vinohradech, Báječná neděle v parku Crève Coeur; podruhé Audience u královny, jejíž text jsem měla k dispozici dlouho dopředu, mohla jsem o něm přemýšlet, takže mi pak stačila běžná zkušební doba. Což bývá řekněme dva a půl měsíce. A někdy stejně přijdete na to správné pojetí až při padesáté repríze…

To jsou ovšem extrémně náročné věci. Takovou menší roli, jako je lady de Bourgh, musíte přece mít připravenou velice rychle.

Kdepak. Čím menší role, tím víc potřebujete zkoušet, abyste v tom vymezeném krátkém okamžiku mohl něco předvést.

A jak se role učíte?

Mám chalupu v lese, nad ní je cesta, když se učím role, chodím po té cestě. Mohu tam mluvit nahlas, většinou tam nikoho nepotkám. Takhle se učím už od dob, kdy jsem se v Budějovicích na internátu připravovala na maturitu, tam jsem chodila sem tam klášterní zahradou.

Povídáte si o pojetí role s kolegy?

Můj muž mi vždycky říkal, abych nikomu do role nemluvila. Ale já se často potřebuji na něčem domluvit, protože chápání postav spolu přece musí ladit, musí to dávat smysl jako celek. I kdyby spolu ty postavy vůbec nemluvily, přece mají nějaký vztah. Vnímají jeden druhého…

A víc jsme nestihli. Iva Janžurová odchází a s každým krokem chodbou se mění zpátky v lady Catherine de Bourgh. Magie divadla, to je tak otřepaná fráze, že ji člověk dávno nebere vážně – dokud ji neuvidí zblízka. Já ji zblízka na pár minut viděl, byť na maličké ploše, a mám o čem přemýšlet hodně dlouho.